Byli se rozloučit s Merlinem a ostatními v jejich pokoji a teď se chystali vyrazit do války, když se ozval D.

„Chci jít taky,“ oznámil jim Dudley hotovou věc. „Nezůstanu tady v tom mauzoleu sám a nebudu čekat, až se vrátíte. Tedy jestli se vůbec vrátíte.“

„Dudley,“ nadechoval se Harry k rázné odpovědi, ale přerušila ho ruka na jeho paži. Otočil se a uviděl Nevillův nesouhlasný pohled.

„Nemůžeš ho tady nechat, jestli nechce,“ řekl tiše.

„Souhlasím s Nevillem,“ přidal se Draco trochu neochotně.

„Jste se na mě domluvili nebo co?“ ušklíbl se Harry. Poté se podíval na Dudleyho obličej plný očekávání, než si povzdychl: „Tak dobře, ale jestli se ti něco stane, budu tě chodit strašit.“

„Neboj,“ uklidňoval ho bratranec. „Merlin do mě šlapal dost.“

„Výborně,“ přerušil jejich debatu Ice. „Máme nejvyšší čas.“

S těmito slovy vyšel do zahrady a proměnil se v černého draka působivé velikosti. Když ho uviděl Dudley, trochu nervózně polkl a snažil se působit, že ví, co dělá.

„Hlavně klid,“ stoupl si vedle něho Nev a dával mu tak najevo svou podporu. „Draco nás nikde neshodí, a kdyby ano, já nebo Harry tě chytíme. A pak si podáme draka.“

„Nikdy jsem na drakovi neseděl,“ přiznal trochu nechtěně.

„Já taky ne,“ zasmál se Harry. „Ale všechno je jednou poprvé.“

Na to se vyhoupl po nastavené tlapě na dračí hřbet. Pohodlně se usadil před křídly, ale nechaje dost prostoru pro ostatní za sebou.

„Hoď mi tu tašku,“ křikl dolů na Nevilla a hned mu přistála na hlavě. Pod sebou cítil, než by viděl, jak se Draco směje. „Fakt, díky Neve.“

„Není zač,“ opáčil mladík nevině. Načež ukázal rukou Dudleymu, že je teď řada na něm. „Draco, nic nezkoušej! Už tak je vyděšený, že ho někde vyklopíme.“

„Nepokoušej mě,“ odvětil Ice.

Nakonec se Dudley usadil za Harrym, který mu řekl, aby se ho pevně držel, až vzlétnou. Neville s lehkostí, kterou by u něho nikdo nečekal, vyhoupl nahoru a sedl si za Harryho bratrance.

„Máme všechno?“ zeptal se Harry, a když dostal kladnou odpověď, pokynul drakovi, aby se vydal na cestu.

 

Kolem hradu školy to vřelo. Boj probíhal všude, kam se člověk jen podíval. Někde probíhal boj o život pomocí hůlek, někde pomocí lektvarů, jak se madam Pomfreyová a její pomocníci snažili zachraňovat životy. Ale i ona brzo viděla, že je to nad jejich síly. Unaveně se podívala ven z okna síně, kde byla zřízená prozatímní ošetřovna, a neviděla nic jiného než zmar a smrt.

Voldemort a ředitel školy kolem sebe kroužili ve stále zmenšujících se kruzích a přitom na sebe na střídačku vrhali jednu kletbu za druhou. Bylo vidět, že jejich síly jsou dosti vyrovnané a o vítězi rozhodne prachsprostá náhoda nebo chyba některého z nich.

Jak členové Řádu fénixe, tak Smrtijedi bojovali na život a na smrt. Magické bytosti na obou stranách se na sebe vrhaly s neuvěřitelnou silou. Ale ani tak se mistička vah vítězství nechtěla přemístit ať už na tuto stranu nebo na tu druhou.

Voldemort odklonil jednu z Brumbálových kleteb a začal se šíleně smát: „Nemáš nic, Brumbále, co by mě mohlo zastavit. Poslední naději jste poslali do vězení, i když byl nevinný. A on teď s vámi nechce mít nic společného.“

Aby dodal svým slovům na dramatičnosti, zesílil si hlas kouzlem, takže všichni kolem mohli slyšet jeho slova. A ta teď dopadla na všechny kolem, kteří bojovali za stranu světla. Boj na chvíli polevil, aby si všichni mohli poslechnout slova šílence.

Jen dva z těch mnoha, co teď stáli na pozemcích školy a hleděli na Voldemorta, se tohoto nezalekli. Věděli moc dobře, že ten o kom je řeč, je na svobodě společně s přáteli.

Remus, který bojoval bok po boku se Snapem, se ušklíbl: „Moc Harryho nezná.“

„Co se přerušilo jejich spojení, je tak trochu v temnotách,“ odvětil Snape. Chtěl pokračovat, ale přerušil ho další proslov.

„Byla zábava pozorovat, jak se ničíte sami,“ smál se. „Narafičit stopy, tak aby to vypadalo opravdově, nedalo moc práce. Bystrozoři jsou tupci, nepoznali by člověka, který užil mnoholičný lektvar, ani kdyby jim klepal na rameno. Mou drahou Bellu tak bavilo, hrát si na Harryho Pottera a mučit vaše drahé učitelky.“

Po bitevním poli se rozléhal jeho šílený smích, který umocnil hrůzu a obavy, které se zračily ve tvářích obránců hradu. Až teď všichni pochopili ten jednoduchý a přesto geniální plán.

„Věčná škoda, že se ke mně nechtěli přidat,“ pokračoval Temný pán. „Přijal bych je s otevřenou náručí, právě tak rychle, jak vy jste je zavrhli.“

Severus si proklestil cestu až k Voldemortovi, když stanul před ním, zasyčel: „Nikdy by se k tobě nepřidali.“

„A můj drahý Severusi,“ upřel na něho svůj pohled červených očí. „proč si to myslíš? Nemají nikoho.“

„Nechal jsi zabít nebo mučit jejich rodiče,“ odvětil klidně. „Nikdy by se k tobě nepřidali.“

„My jsme jim vždycky věřili,“ přidal se k němu Remus.

„Hmm,“ odfrkl si Tom. „Prašivý vlkodlak a zrádce. To mají z čeho vybírat.“

„To není tak úplně pravda,“ ušklíbl se Severus. Šáhl, pod bedlivým dohledem samozvaného pána zla, do kapsy svého pláště pro zlatý galeón. Zmáčkl ho a hodil o několik metrů dál do trávy. Chvíli se nic nedělo, takže celá situace byla velice směšná, ale nakonec začal z galeónu vystupovat bílý hustý kouř, který zavazel k vidění.

„Konečně se taky dostaneme k věci,“ ozvalo se z kouře hlubokým mužským hlasem, ve kterém se zračila netrpělivost.

Dým se začal rozplývat a odhalil čtyři hrdě stojící osoby. Na školních pozemcích se objevili živí a zdraví – Sirius Black, Lucius Malfoy, Alice Longbottomová a její manžel Frank.

Jejich zjevení provázelo vzrušení na obou stranách. Na straně světla zvedla nadšení, ale na straně temnoty obavy. Přece jenom Frank a Alice byli hodně dobří bystrozoři. A se Luciusem a Siriem se muselo taky počítat.

„Konečně nás taky k něčemu pustíte,“ utrousil Sirius a rozhlížel se kolem sebe. Když spatřil překvapeného ředitele stojícího kousek od nich, ve tváři se mu objevil hněv a skoro by se k němu vydal, kdyby ho nezastavil Remus se slovy: „Na to bude čas později.“

„Luciusi,“ promluvil Voldemort směrem ke svému bývalému Smrtijedovi, „tak s nimi ses celou dobu schovával. Proto tě nebyl nikdo schopen najít. Velmi chytré.“

Malfoy jen tiše stál a upíral svůj ledový pohled na muže, který mu zabil ženu a skoro zabil syna. Nestál mu ani za odpověď, ale přesto zasyčel: „Narcissa bude pomstěna.“

„Silná slova,“ odtušil muž s hadím obličejem. Rozhodil rukama kolem sebe a řekl: „Jen se rozhlédni, nikde tu vašeho zachránce nevidím. Všichni zemřete.“

„Uvidíme,“ odsekl a hodil první kletbu. Rozhořel se nový boj.

 

Dudley se celou dobu cesty držel Harryho jak klíště a skoro se bál pohlédnout dolů, aby se mu neudělalo špatně. Teď se ale musel trochu od bratrance odlepit, aby slyšel, co mu říká.

„D, celou dobu budeš mít na sobě neviditelný plášť!“ říkal mu Harry a trochu u tuho drkotal zubama. Přece jenom letěli vysoko a rychle. „Za žádných okolností si ho nesundávej. Dole to bude ošklivý i bez toho, abychom tě hlídali. Pomáhej raněným, jak tě učil Nev, ale nemíchej se do boje.“

„Dobře,“ odvětil klidně. Nato si převzal podaný plášť a opatrně, aby neshodil Nevilla, si ho přehodil přes ramena. Působil trošičku neohrabaně, takže mu Iris pomohl, aby z něho nebylo nic vidět.

„My si vezmeme pláště taky, ať si trochu lámou hlavu,“ zasmál se Nev a vykouzlil si pro sebe obyčejný šedý plášť s kápí. Potter jeho příkladu následoval.

„Jdeme na přistání,“ oznámil jim Harry, když pod sebou uviděl Zapovězený les. Mohl být si jistý, jelikož viděl skrz stromy probleskovat bělostnou bílou. Křikl na Nevilla: „Jednorožci. Jdou do boje.“

„Ano, jdou,“ souhlasil hnědovlásek. Nemohl jinak, cítil to v srdci. Možná to bylo, jak kdysi řekl Bolt, povolal je do bitvy.

„Draco zařvi, ať o nás vědí,“ zasmál se Pyro a do očí se mu vkradl oheň.

A černý drak mohutně zařval.

 

Všichni na bojišti uslyšeli ten strašlivý řev. Jediný Charlie Weasley, alespoň tušil, komu patří, proto vykřikl: „Drak. Míří sem drak.“

Jeho zvolání vyvolalo zmatek. Nikdo nevěděl, ke které straně se přidá a jestli je jenom jeden nebo je jich více. Dokonce i Voldemort a jeho protivníci ustrnuli a zvědavě hleděli k nebi.

„Tam, na západě,“ vykřikl kdosi.

Všichni se jako jeden muž otočili naznačeným směrem a opravdu v dáli se tam něco černalo. Znovu se ozval ten děsivý řev.

„Je obrovský,“ vydechl Charlie fascinovaně a úplně zapomněl, kde to stojí. Jeho láska k těmto tvorům převážila.

„Franku,“ špitla Alice směrem ke svému manželovi. Do teď bojovali bok po boku, jak byli před lety zvyklí. Sice nezískali všechnu svou sílu zpět, ale těch několik měsícům jim stačilo. „Podívej se do lesa.“

Muž se tedy otočil k lesu a nevěřil vlastním očím. Na samotné hranici lesa stáli ukryti ve stínech jednorožci, ale se stříbrnými pláty brnění na hrudích a předních nohou.

„Bojoví jednorožci?“ vydechl nevěřícně. „Ale to je přece jenom legenda. Pohádka pro děti před spaním.“

„Nevypadají tak,“ přidal se k nim Remus se Siriusem.

„Ale na co čekají?“ nechápala žena.

„Možná na toho draka,“ promluvil Sirius s pohledem upřeným na netrpělivě přešlapujících jednorožcích.

Někteří další kouzelníci a čarodějky si jich všimli taky a brzy si mezi sebou sdělili tento fakt. Nikdo netušil, co se to děje.

Ozval se třetí výhružný řev a Remus klesl k zemi s bolestným zaúpěním.

Black s Frankem se k němu okamžitě sklonili a zjišťovali, co se mu stalo. Sirius se s obavami zeptal: „Reme, co se děje?“

„Přicházejí,“ vydechl ze sebe a zvedl hlavu. V jeho očích bylo zvláštní lesk, který tam normálně nebyl.

„Kdo přichází?“ nechápal Frank.

„Triáda,“ odvětil tiše. Potřásl hlavou a do očí se mu vrátilo jeho vědomí.

„Co se to u Merlinových koulí děje?“ zavrčel Sirius, jelikož se rozhlížel kolem sebe a viděl, že ostatní, kdo v sobě měli bíd jen kousínek z magické bytosti, se zdáli duchem jinde. A to nemluvě o magickém stvoření přímo.

Nebyl další čas se tímto zaobírat, jelikož drak se dostal už nad pozemky školy a chystal se přistát. Několikrát mávl obrovskými křídly, vyčistil si tak dostatečný prostor pro bezpečné přistání. Nutno dodat, že všichni, kteří se ocitli přímo pod ním, rychle vzali nohy na ramena a přemístili se mimo jeho dosah.

„Černý drak,“ zašeptal Charlie uctivě. „Nikdy před tím jsem žádného neviděl.“

Severus, který stál nedaleko, ho uslyšel a pátravým pohledem se zadíval na zvíře. Něco mu tady nesedělo.

Drak dosedl všema čtyřma nohama na zem, vyvolalo to trochu chvění, ale nic vážného. Načež sklonil hlavu a odhalil tak dvě postavy na svém hřbetě skryté v pláštích s kápěmi přes hlavu. Nikdo si nevšiml, že nepozorovaně se po jednom boku sklouzla třetí osoba a zmizela ve stínech lesa. Někteří jednorožci zafrkali, ale jinak nedali na sobě vědět, že ho cítí.

Harry s Nevillem mezitím svezli elegantně každý po jedné straně draka k zemi a dopadli s lehce pokrčenými koleny. Pláště se kolem nich zavlnily, jako by byly živé.

Černý drak natáhl hlavu směrem k přihlížejícím, otevřel svou tlamu a zhluboka hrdla zařval, až tento poryv větru donutil některé ustoupit.

Harry se ve stínu kápě ušklíbl, načež poplácal Draca po boku krku se slovy: „V klidu.“

Drak si naposledy odfrkl, až mu z nosu vyletěly jiskry a následně se začal měnit do své lidské postavy. Za chvíli stal mezi Pyrem a Nevillem jako další neznámí zahalený v šedém plášti s kápí.

Ticho kolem bylo tíživé, všichni, dokonce i Temný pán, byli překvapeni přeměnou draka na člověka. Všem bylo jasné, že je to zvěromág, ale nikdo nikdy neslyšel o žádném, který se dokázal přeměnit do magické bytosti.

„Kdo jste?“ ozvalo se od někoho z davu.

Než se některý z těch tří zmohl na odpověď, vystoupili ze stínu jednorožci. Seřadili se do dvoj stupu a jejich středem kráčel hrdý černý jednorožec jménem Bolt. Stříbro na jeho pancíři se blýskalo na slunci, až skoro oslepovalo. Přiklusal až k Nevillovi, sklonil svou hlavu v úctě a udělal něco, co se bude tradovat dlouhá staletí. Promluvil.

„Zdravím tě, maličký,“ řekl, když se narovnal a zadíval se do stínu kápě.

„I já tě rád vidím, příteli,“ odtušil Nev se smíchem a pohladil jednorožce po nose.

„Černý jednorožec,“ vydechl nevěřícně Severus.

„A mluví,“ neodpustil si Lucius. Přičemž celou dobu koutkem oka sledoval reakce Temného pána, ale ten jevil jen známky zvědavosti, nevypadalo to, že by se chystal útočit.

„Přišli jsme na tvoje zavolání, králi,“ přistoupil k Irisovi další z jednorožců, ale už bílé barvy. Uklonil se hluboko a pokračoval: „Poruč a my zničíme všechny, kdo ti stojí v cestě.“

„Ech,“ ošil se trochu nervózně. Netušil, že jsou jednorožci tak krvežízniví. „To nebude třeba. Zvládneme to sami, děkuji.“

Kůň se znovu uklonil a zařadil se zpět do řady, čekaje na další rozkazy. Mezitím promluvil znovu Bolt: „Vyrostl jsi do velikosti, maličký. Všichni tři jste vyrostli. Bude to pro mě čest, pokud pojedeš do bitvy na mém hřbetě.“

„I pro mě to bude pocta,“ odtušil Iris a jedním plynulým pohybem se vyšvihl na hřbet jednorožce. Pohodlně se usadil a s úšklebkem ucedil k přátelům: „Tak a vy půjdete pěšky.“

„No, Neve,“ vydechl Harry překvapený, když viděl, jak se ostatní jednorožci řadí za černého s mladíkem na zádech.

„Kam se poděl ten ubrečený kluk?“ povzdechl si teatrálně Draco, za což si vysloužil od Harryho loktem do žeber.

„Tak to by mohlo stačit,“ řekl Voldemort klidným hlasem a najednou se ocitl přímo před nimi.

Pyro se na něho otočil a řekl stejně klidným hlasem: „Koukám, že ses taky naučil pár nových triku, Tome.“

Muž přimhouřil oči, jakoby se snažil proniknout tmou v kápi, než se mu oči trochu rozšířily a on řekl: „Pottere.“

„Oceňuji tvojí dobrou paměť,“ zašklebil se a strhl ze sebe plášť. Voldemortovi se znovu trošičku rozšířily oči překvapením, jelikož před ním nestál ten drobounký kluk, ale mladý muž, vědom si své síly.

Ano, Harry si byl moc dobře vědom síly, která v něm dřímala. Oheň a vítr mu byly bratry. Jeho černé vlasy byly trochu delší, než si je kdokoliv z přítomných pamatoval, ale co na něm upoutalo okamžitě, byly jeho oči. Na nose už mu neseděly brýle, takže jejich smaragdový pohled byl přímo hypnotický, ostatně jak už se někteří přesvědčili. Dýmal v nich oheň. Širokou hruď mu halila šarlatová tunika bez rukávů, sahající mu až k bokům. Odhalené paže naznačovaly jeho sílu, což dokresloval jemně se pohybující vytetovaný fénix. Jednoduché černé kalhoty končily ve vysokých botách. Sálala z něho síla a moc.

„Přišel sis pro smrt,“ zeptal se Voldemort konverzačním tónem, ale i on cítil převalující se magii kolem.

„Ne, pokud tomu budeme moc zabránit,“ ozval se mladík na jednorožci. Strom stojící blízko jejich dvojice se sklonil a větvemi opatrně sundal mladíkovi plášť.

„Longbottom,“ vykřikl kdosi z řad studentů a obránců školy.

„Neville,“ vyhrkla jeho matka a přitiskla se ke svému manželovi, slzy v očích. „To je můj malý chlapeček.“

„Malý už určitě nebude,“ odvětil její muž klidně, ale s pýchou v srdci.

Iris seděl hrdě na hřbetě jednorožce a ani jednou nespustil svůj klidný pevný pohled z Temného pána. Oblečen byl do podobně jako Harry, akorát jeho tunika měla barvu trávy na jaře. Jednorožec, kterého měl vyobrazeného na rameni, netrpělivě přešlapoval, když cítil tolik svých bratrů a sester kolem. Jeho netrpělivost se pomalinku začínala přenášet i na Nevilla, takže se stromy na hranici lesa začaly chovat divně. Vrtěly se a pohazovaly větvemi jako Vrba mlátička.

Poslední z trojice, který ještě nebyl odmaskovaný, se otočil směrem, ze kterého slyšel podivné zvuky, a když uviděl, o co se jedná, povzdechl si a řekl: „Irisi, uklidni se nebo i stromy vyjdou do boje.“

Dotyčný trochu zavrčel skrz zavřená ústa, ale přesto se otočil. Když uviděl, co se za ním děje, zrudl a zhluboka se nadechl. Některé ze stromů se uklidnili.

„Díky,“ řekl směrem ke Dracovi.

„Vždycky, Neve,“ zasmál se mladík a též si svlékl plášť. „A ty mě hlídej, až budu vylévat jezero.“

„Draco,“ řekl jeho otec s hrdostí v hlase. Díval se na svého syna, jak stojí proti nepříteli, kterému se on sám nemohl postavit.

„To už není ten Draco, kterého jsme znali,“ promluvil Severus trochu smutným hlasem.

A měl pravdu. Ten Draco umřel, když zabili jeho matku. Ten, který teď stál před Voldemortem a klidně mu vracel pohled, byl muž, jenž věděl, co od života chce. On dokresloval svou tunikou bílé barvy, jejich vlastností. Dovolil svým vlasům, aby vyrostly do délky, kterou měly při jejich spoutáním. Takže teď mu šahaly do půli zad, aby mu nepadaly do očí, měl je v půlce spojené zlatým kruhem.

Poté všichni tři upřeli své pohledy do očí Voldemorta, a ten nechtěje o malý krok ustoupil, jelikož jejich pohledy byly příliš intenzivní. Harryho smaragdové hlubiny, Dracův mrazivý šedý pohled a Nevillova hněda čokoláda, dokázaly do člověka udělat prakticky díru.

„Bojíš se, Tome,“ zavrčel Draco hlasem, ve kterém byl znát drak, jenž v něm dřímal.

„Mám otázku,“ řekl pevným hlasem jeden z posledních potomků Salazara Zmijozela.

„Ptej se,“ vyzval ho Iris tiše.

„Jak to že drak?“

„Ne jen drak,“ odtušil Ice. „I fénix a jednorožec.“

Dav kolem zašuměl. Nikdo nechtěl tomuto prohlášení věřit. Zvěromág přece nemohl změnit svojí podobu do magického zvířete, narušila by se tím jeho magie.

„Nemožné,“ vykřikl kdosi z řad bystrozorů.

„Stejně jako obvinit nevinné,“ zajímal se Harry a v jeho hlase zněl špatně potlačovaný hněv. Neměl rád, když z něho někdo dělal lháře.

„Všechno je možné, z jednoho prostého důvodu,“ usmál se Nev. Zvedl ruku vysoko nad hlavu, roztáhl prsty široko od sebe, dlaní k slunci a řekl: „Dobře se dívejte. Viva auras!“

Oslnivé světlo oslepilo všechny kolem, takže chvíli trvalo, než zase něco uviděli. Prvních z těchto šťastlivců, zůstalo jenom s otevřenou pusou zírat. Kolem tří chlapců před nimi se vlnily zlaté aury protkané barevnými žilkami. Oni stáli klidně, ale aury se kolem nich ovíjeli a roztahovali.

„Zlatá,“ vykřikl Remus. „On mi lhal.“

„Cože?“ zeptal se Sirius spíše automaticky, než aby to vnímal. Měl oči jen pro svého kmotřence.

„Prý modrá,“ odfrkl si vlkodlak.

„Škoda,“ promluvil opět Tom Raddle. „Kdybyste se ke mně přidali, mohli jsme společně vládnout světu. S vaší silou, bychom pokořili každého.“

„A kdo říká, že nebudeme vládnout světu?“ zasmál se Draco výhružně. Jeho oči na pozadí zlaté barvy přímo zářily a byl v nich zvláštní lesk. „Jakmile skončíme s tebou, nic nám nebude stát v cestě.“

„Cože?“ vydechl Lucius. Podíval se po Snapeovi a zeptal se: „Chápeš to?“

„Obvinili je, že jsou černokněžníci,“ vyložil svojí teorii. „Možná jimi chtějí být.“

„Pitomost,“ přerušila ho Alice, která k nim přišla společně s manželem. „Neville je na to moc hodný, aby dokázal ubližovat lidem.“

Jakoby její syn chtěl dokázat pravý opak. Bojištěm se rozlehl bolestný ženský křik. Asi dva metry nad nejvyšším z přítomných se vznášela Bella, držela se za hrudník a divoce křičela.

„Bello, drahá,“ díval se Iris přímo na ní a rukou, která na ní mířila a držela ve vzduchu, si jí přivolal k sobě. Když byla už přímo před ním, zasmál se a řekl: „Dlouho jsme se neviděli.“

V očích ženy byl strach. Věděla, že hledí do očí smrti.

„Měla by ses cítit poctěna,“ pokračoval. Draco s Harrym se zvláštním zaujetím sledovali vývoj situace. Věděli a cítili, že to Neville udělá rychle a co možná bezbolestněji, ale potřebovali divadlo. A také cítili mladíkovu radost z pomsty.

„Ochutnáš mojí silu,“ vydechl jí z blízka do obličeje. Načež ji zdvihl vysoko do vzduchu, aby to každý dobře viděl a vyvolal svojí magii. Země pod ní pukla a z jejích hlubin vyrazily úponky rostlin, které ji okamžitě svázaly. Stahovaly ji velmi silně. A ona křičela a křičela, jak Iris stahoval ruku do pěsti silněji a silněji, až její křik přehlušovalo praskání kostí. Najednou se ozvala hlasitá rána a ona ztichla. Šlahouny ji pustily z výšky na zem, až to zadunělo. Zůstala bez pohybu ležet na trávě s obličejem staženým bolestí.

„To…,“ vyděšeně koktala Alice při pohledu do tváře svého syna.

„Divadlo,“ odtušil Lucius.

„No mě to přišlo celkem reálné,“ řekl trochu s rozpaky Sirius, který se společně s Náměsíčníkem přidal k této skupince. Nyní si mezi sebou vyměňovali zmatené pohledy. Nikdo z nich zcela nechápal, proč se jejich děti chovají právě takhle.

Voldemort se tiše díval na tělo své nejvěrnější a nakonec řekl: „Působivé.“

„Děkuji,“ odtušil Nev.

„Tak si myslím, že už toho bylo dost,“ promluvil Pyro. Přešel několika kroky blíže ke svému nepříteli a pokračoval: „Jsme tady z jednoho prostého důvodu.“ Odmlčel se, aby dodal svým slovům na dramatičnosti, než dodal: „Zničit tě.“

„Zkus to, Pottere,“ zasmál se Tom Raddle. „I já mám v rukávu pár triků.“

„O, ano,“ zamyslel se Harry. „Tvoje stříbrná aura. Kdysi musela být nádherná, ale teď je z ní jen černý stín.“

Jestli Temného pána překvapilo, že Pottere o jeho barvě aury ví, nedal to na sobě znát. Jen se na svého soka tiše díval a zkoumal ho.

„Irisi, Ice,“ křikl Harry přes rameno na svoje dva přátele. „Víte, co dělat.“

„Jistě,“ ucedil Nev a země se začala třást.

„Není nám pět,“ přidal se Draco kousavě. Natáhl ruku směrem ke školnímu jezeru a zavolal si jí k sobě. Proudy vody se kolem něho začaly ovíjet, jako by byly živé. Zcela podléhaly jeho vůli.

„Tak jdeme na to,“ zašeptal tichým hlasem Harry. „Kdyby se mi něco stalo, postarejte se o Dudleyho.“

„Přestaň s těmi hřbitovními kecy,“ přerušil ho Draco, než se mohl rozmluvit. „Jestli z toho nevyjdeš jako vítěz, tak ti nakopu zadek, Pottere.“

„Oceňuji tvojí snahu, Ice,“ zasmál se trochu úlevně. Najednou ucítil v mysli uklidňující vlnu. „Díky, Neve.“

„Vždycky, Harry.“

Na nějaký tichý pokyn, který nikdo z okolních ani nepostřehl, se všichni tři pohnuli do tří světových stran. Nev se na jednorožci vydal do leva. Země se otřásala pod kopyty jeho koně, jak se hnal do chumlu nepřátel. Ti nestačili ani popadnout dech a už se kolem nich začaly ovíjet šlahouny rostlin, které vyrůstaly přímo ze země.

Draco se po svých vydal na pravou stranu, aby kryl Harryho z druhé strany. Na nic nečekal a vyslal obrovskou vlnu vody na nepřítele i bojovníky strany dobra. Bylo mu jedno, že mokří budou všichni. Oni se k němu taky nechovali zrovna nejlépe. Voda vířila všude kolem, brala sebou všechno, co jí stalo v cestě a prostředkem toho šílenství šel klidným krokem Ice. Jako další eso v rukávu použil svojí sílu proměnit vodu v led. Všichni Smrtijedi či nepřátelská magická stvoření, která neutekla, se proměnila v kusy ledu. Obránci hradu se, se strachem v očích dívali kolem sebe a třásli se zimou, jelikož teplota všude kolem klesla nejméně o dvacet stupňů.

Když některá magická stvoření, která stála na straně Temného pána, tuhle pohromu, která se šířila od dvou mocných mužů, vzala nohy na ramena a utíkala, co jí síly stačily. Ice ani Iris jim nevěnovali pozornost, když chtěli utéct, tak ať utečou. Jediné, které utéct nenechali, byly mozkomoři. Odnikud se vynořili dva obrovští a mocní patroni. Jeden byl stříbrně bílý jednorožec a druhý byl stříbrný drak. Sevřeli je v pasti mezi sebou a zaútočili. Jednorožec nabíral na roh jednoho mozkomora za druhým a drak pouštěl stříbrný oheň ze své tlamy. Vždy, když toto temné stvoření umíralo, nesl se bojištěm jejich neskonalý smrtelný nářek. Některým se srdce i ustrnulo nad tímto křikem, ale patroni je dál zabíjeli, neznaje slitování.

Harry věděl, že se může na svoje dva přátele spolehnout, že mu od těla udrží Smrtijedy i další přisluhovače temné strany, nakráčel skoro až před Voldemorta a řekl: „Je načase rozhodnout, kdo zemře a kdo bude žít.“

„Výborně,“ zasmál se muž, který už neměl duši. Mávl hůlkou a kolem nich se objevila nevelká bariéra, která je oddělovala od zbytku boje. „Takhle nás nikdo nebude rušit, ani tvoji poskoci.“

„Aby to nebyla spíše tvoje smrt, Tome,“ odtušil Pyro s jemným úsměvem na rtech.

Voldemorta tato věta rozčílila a vyslal svojí první kletbu. Omezeným prostorem se mihla červená čára, které se Harry obratně vyhnul, narazila do stěny bariéry a s prsknutím zmizela. Černovlásek na nic nečekal a z jeho ruky vyšlehl plamen, který si to šinul rychlostí světla na protivníka.

Muži se trochu rozšířily oči překvapením, když viděl útok, ale stačil zareagovat rychle a vy kouzlit si štít, který dokázal oheň pohltit.

„Zajímavé,“ usoudil nad vývojem situace. Pozorně si mladíka prohlížel, než řekl: „Živly. Ale bude to na magii stačit?“

„Kdo říkal něco o tom, že nemám magii?“ ušklíbl se Pyro a vykřikl: „Expeliarmus!“

„Protego,“ ozvalo se vzápětí.

Harry na to reagoval opětovným zasláním ohnivé čáry. Boj se rozzuřil na plno. Magie a živly na jedné straně a na druhé pouhá magie.

TBC

02.03.2012 18:00:39
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one