Neville otevřel znovu oči, přejel školní pozemky a zadíval se na jednorožce, kteří se shromáždili všude kolem něho. Jemně se usmál, vstal od padlého přítele a přikročil k Boltovi. Zabořil svoje prsty do jeho hřívy a zašeptal: „Děkuji, příteli.“

„Není zač, králi,“ uklonil se černý jednorožec. „Jen nás znovu přiveď k velikosti.“

„Přivedu, slibuji,“ odvětil.

Bolt se otočil ke svým druhům, pohodil prudce hlavou a silným hlasem řekl: „Náš král se vrátil.“

Ostatní jednorožci okamžitě začali provolávat slávu, někteří se vzpínali na zadní a pohazovali hlavami. Byl čas oslavovat. Král jednorožců se vrátil ze svého spánku.

Iris se usmál, když viděl tu radost. Zavřel oči a otevřel svoje magické jádro. Cítil, jak ho zaplavuje příval neuvěřitelné síly. Magie kolem něho začala praskat a on byl brzo obalen bílým světlem, skrz které nebylo vidět. Země se začala jemně chvět a stromy všude kolem protahovaly svoje větve směrem k mladíkovi.

Nakonec světlo pohaslo a všem se naskytl pohled na Nevilla. Stál k lidem zády, ale i tak byl vidět, že stojí s hlavou hrdě pozvednutou. Po chvíli se otočil, aby se ukázal i lidem. Vzduchem se šířilo překvapení.

Jen Dudley nějak překvapený nebyl. Mluvil o nich s Merlinem, a tak pochopil dřív než oni. Teď se jen díval na proměnu, kterou prošel jeho přítel.

Dlouhé hnědé vlasy se mu na slunci leskly a šahaly mu až k bokům. Postava mu trochu zmohutněla a natáhla se. Oči měly stále onu čokoládovou barvu, ale nyní viděly pevnějším pohledem. Mezi vlasy jenž mu padaly do očí, seděl malý jednorožčí roh, ale zlatavé barvy. Na prstech rukou měl drápky, což se neslučovalo s podobou jednorožců, ale každý král musí mít něco zvláštního.

„Pokloňte se, bratři!“ vyzval Bolt všechny koně. Aniž by čekali na druhé vyzvání, všichni sklonili hlavy a poklesli v kolenou. Bolt popošel o několik kroků blíže k Nevillovi a znovu promluvil: „Bratři. Přivítejte Irise, Krále jednorožců.“

„Na oslavy bude času dost,“ přerušil jejich radostný ryk Neville. „Musím zachránit přítele.“

S těmito slovy se otočil na Draca a zůstal fascinovaně zírat. Před ním stál sice Ice, ale jiný než si pamatoval. Mladíkovi dlouhé vlasy se stříbrně leskly, stejně jako jeho oči. Ze zad mu vyrůstal pár černých blanitých křídel. Nehty na prstech nejvíce připomínaly dračí spáry. A i některé ze zubů dostaly špičatý zjev.

Imber se kolem něho protáhl a směrem k jednorožcům řekl: „Představuji vám dalšího z Velkých – Ice, Pán draků.“

Jednorožci znovu jeden po druhém padali na kolena v hluboké úkloně.

„Neve, máme práci,“ ucedil Draco jemně a kývl hlavou k nehybnému Harrymu. „Musíme být tři.“

„Já vím,“ odvětil mladík klidně.

Oba přešli několika kroky vzdálenost mezi nimi a Pyrem, u jeho těla oba tiše poklekli, načež stejně natáhli ruce nad Harryho tělo. Draco nad jeho čelo a Nev nad jeho srdce. Zavřeli oči a zhluboka vydechli. Kolem jejich rukou se zhmotnila jejich aura zlaté barvy.

„No tak, Pyro, nenechávej nás tady,“ zašeptal Nev.

Jako na povel se začala zlatá aura vsakovat do mrtvého těla, jakoby se snažilo pít životodárnou tekutinu. Ale to si vybíralo daň na jeho dvou kamarádech. I pro netrénované oko bylo patrné, že se jim ztěžka dýchá, a že se třesou po celém těle.

„Neville!“ vykřikl Dudley trochu v obavách. Nelíbilo se mu, jak to všechno probíhá. Nechtěl přijít ještě o další přátele, stačil mu Harry.

„Neboj se, D,“ slyšel Draco jeho výkřik. „Bude to v pořádku.“

A jako by mu to chtěla magie potvrdit, byli oba mladící odhozeni vzad a Harryho tělo se obalilo do několika vrstev zlaté aury, až nebyl vidět.

Dudley už to nevydržel a rozběhl se jejich směrem, nikdo z přítomných rodinných příslušníků ho nestačil tentokrát zadržet. Doběhl k Nevovi, prudce klesnul do kolen a vtáhl si hnědovláska do náruče.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se D.

Iris se s námahou nadechl, než odvětil: „Asi jo. Co Harry?“

Než se mohl Dudley otočit a zkontrolovat situaci, ozvalo se za nimi: „Budu.“

Prudce se oba otočili a jejich oči skoro vypadly z důlků, jelikož před nimi stál Harry. Ale i on se změnil. Nejpatrnější byla asi obrovská rudozlatá křídla, jenž mu vyrůstala zpoza zad. Další pírka mu vyrůstala v koutcích očí a ještě víc podtrhovaly zelenou barvu jeho očí. Nehty na rukou mu zčernaly, prodloužily se a zaostřily se jako u dravých ptáků.

„Harry!“ vykřikl Nev. Prudce se vyhrabal z Dudleyho náruče a ze země, jak se snažil co nerychleji dostat ke svému kamarádovi.

Ale nebyl první. Zpoza Harryho se objevily dvě ruce, které ho prudce objaly. Jako další se kolem něho obtočila dvě blanitá křídla a skryla ho tak před okolním světem.

„Ice neblbni,“ zasmál se Harry tlumeně.

„Neblbni?“ rozhořčil se blonďák. Jeho křidla se stáhla a odkryla oba chlapce. „Neblbni! Jako to můžeš vůbec říct.“

Než se Pyro zmohl na odpověď, objaly ho další dvě ruce. Ze zadu se k němu přitisklo Nevillovo tělo a na rameni se mu usadil roh. Z hnědovláskových úst se ozvalo: „Díky, díky Merline. Díky.“

Potter se usmál, jemně sevřel Nevovi ruce, a řekl: „Jsem tady.“

„Ale jak to?“ nechápal Dudley, který už taky přešel k nim.

„Jsem fénix, D,“ vysvětloval. „Jedna má část patří fénixovi. A fénixové se dokážou znovu zrodit z vlastního popela. A já jsem se znovu zrodil, když jsem přijal svou podstatu. Mimochodem, díky. Bez vás bych to nezvládl.“

„My bychom to nezvládli bez tebe,“ odporoval Draco jemně. „Když jsi vydechl naposledy, bylo to, jakoby nám vytrhl někdo kus sebe sama. Jako bychom umřeli s tebou. Nevím, jak dlouho bychom to vydrželi bez tebe.“

„Draco,“ chtěl ho Harry přerušit. Nelíbilo se mu, co slyší.

„Má pravdu,“ přidal se Iris. „Nevím, jestli bych tu prázdnotu vydržel.“

„Neměl jsem jinou možnost,“ hájil se černovlásek.

„Harry,“ přerušil jejich rozhovor výkřik mužského hlasu.

Všichni čtyři se otočili po hlase a uviděli, jak se k nim rychlým krokem, ne-li během, blížilo šest lidí se Siriusem v čele.

„Harry,“ vyrazil ze sebe Sirius znovu. V jeho očích se leskly slzy, když se díval na svého kmotřence, jak tam tak stojí a mluví s ostatními mladíky, kteří mu stáli po boku i v nejhorších chvílích.

„Siriusi,“ usmál se na muže mladík. Jemně se vykroutil z Nevillova objetí a počkal, než se k němu kmotr dostal tak daleko, aby ho mohl strhnout do pevného objetí.

„Ach bože, ty jsi mi dal,“ vyrazil ze sebe ztěžka muž, jenž strávil několik dlouhých let v Azkabanu.

„Siri, dusíš mě,“ snažil se Harry trochu protestovat, když byl drcen v mohutném objetí.

„Nevymlouvej se,“ zarazil ho Remus, který se k nim taky přidal.

„Moony,“ pozdravil se s ním.

„Harry,“ usmál se trochu křivě vlkodlak a přitáhl si ho pro změnu do náruče on, když ho Sirius pustil ze svého objetí. Sevřel ho tak pevně, až mu zakřupalo v kostech. Trochu bolestivě vydechl, ale nijak se nebránil. Byl rád, že je zase vidí po tolika měsících.

Mezitím se Neville vítal se svými rodiči. Jeho matka ho jemně hladila po vlasech a po tvářích ji tekly slzy.

„Chlapečku můj,“ vzlykala a tiskla mu dlaně ke tvářím.

„Mami, už je to dobrý,“ snažil se ji uchlácholit.

„Nech ji, Neville,“ řekl jeho otec, ale i v jeho hlase bylo slyšet dojetí.

„A tohle ti zůstane?“ zeptala se matka a jemně mu několika prsty přejela přes roh na čele.

„Mám i lidskou formu,“ usmál se, „jestli myslíš tohle.“

Alice trochu zčervenala, ale dál se neptala. Jen se na něho s láskou v očích dívala.

Lucius se zadíval na svého syna, jak stojí hrdě s narovnanými zády a všem hledí pevně do očí. Přistoupil až k němu, a než mohl cokoliv Draco říct, chytil ho a prudce si ho přitáhl do náruče. Pevně ho sevřel a jako otec ho nehodlal jen tak pustit.

„Otče,“ snažil se Ice dostat z nepříjemné situace. Nebyl zvyklý na nějaké přehnané projevy citů a náklonnosti. I když možná od matky ano, ale nikdy ne od otce.

„Jen ho nech, Draco,“ přistoupil k nim Severus a s láskou, jakou může chovat jen kmotr ke svému kmotřenci, v očích se na něho díval. „Nevěděli jsme, jestli tě ještě někdy uvidíme. Tak mu nech chvíli na zotavenou.“

Ice se jemně usmál, zavřel oči a opětoval objetí. Přece jenom si ho musel užít, dokud měl tu možnost. Nevěděl, kdy dostane druhou možnost si takhle užít otcův projev lásky.

„Draco,“ oslovil ho Lucius. Sevřel jeho obličej do dlaní, zblízka se zadíval do jeho očí a jako by v nich něco hledal. Načež řekl: „Tohle už mi nikdy, nikdy nedělej! Stačí, že jsem přišel o tvojí matku, nechci ještě přijít o tebe. Rozumíš?“

„Ano,“ dostal ze sebe trochu překvapeně. Nechápal, co to do jeho otce vjelo.

„Můžu se přivítat se svým kmotřencem?“ zeptal se Snape.

„Jistě,“ ustoupil Lucius.

„Jsem rád, že jsi v pořádku, Draco,“ řekl Severus a opatrně si ho přitáhl do objetí, aniž by nějak sahal na blanitá křídla na jeho zádech.

„Já taky,“ zasmál se mladík a opětoval jeho objetí.

„Nerad vás všechny ruším, ale mohl by mi někdo vysvětlit, co se tady stalo?“ přerušilo jejich shledání Brumbál, kterému po stranách stáli členové Řádu, bystrozorů a studentů školy.

Draco po něm hodil pohledem a z jeho úst vyšlo varovné zavrčení. Drak, jenž se zatím tiše povaloval kolem a všechno pozorně sledoval, najednou zvedl hlavu a zadíval se směrem k jejich skupince. Z jeho nozder vyšel jemný bílý kouř a z tlamy mírné zavrčení. Několik lidí se jeho směrem nervózně podívalo a sledovalo každý jeho pohyb, kdyby se rozhodl nějak reagovat.

„Co se děje?“ zeptal se Harry, který přišel s Nevillem a Dudleym po boku, následovaný rodinami.

„Právě jsem byl podroben výslechu,“ odvětil Ice a dál se nehybně díval na Brumbála.

„Brumbále, vy jeden,“ přidal se Sirius do rozhovoru, a kdyby ho Remus nezadržel, tak by se na ředitele vrhl.

„Uklidni se, Siriusi!“ snažil se Pyro uklidnit svého kmotra.

„Uklidnit? Uklidnit, Harry,“ vyprskl Black. „Tenhle…tenhle muž se ani neobtěžoval si vyslechnout váš příběh a nechal vás odsoudit a vsadit do Azkabanu, takže mi neříkej, abych se uklidnil.“

„Souhlasím se Siriusem,“ řekl Frank Longbottom. I on se na Brumbála nedíval s laskavostí v očích.

Ale než se mohlo pokračovat, ozval se starší roztřesený ženský hlas: „Franku? Jsi to opravdu ty?“

Všichni přítomní se otočili za hlasem. Na bitevním poli na školních pozemcích stála stará žena, v jedné ruce svírala hůlku a druhou se opírala o hůl.

„Franku?“ řekla znovu roztřeseně, ale začala se přibližovat blíže trochu kulhavým krokem.

„Matko,“ oslovil ji muž, který byl jejím synem.

„Och, díky Merline,“ vzlykla Augusta Longbottomová a chtěla sevřít svého syna v náručí. Ale ten jí chytil ruce a stáhl je dolů, nechtěl opětovat její objetí.

„Co?“ nechápala.

„Nedělej se, že nic nevíš,“ zavrčel na ní.

„Myslím, že bychom to měli přenést někam jinam,“ navrhl Brumbál.

„Vy mlčte!“ přidala se do debaty Alice Longbottomová. „Nevíte, co provedla našemu synovi. Tak mlčte!“

„Cože?“ nechápala starší žena.

„Nech už toho!“ pokračoval Frank rozčíleně. „Skoro jsi zabila svého vlastního vnuka. Jak jsi to jen mohla udělat? Zablokovat jeho magii?“

Augusta se narovnala, jak nejvíce jí to její staré tělo dovolovalo, a řekla pevným hlasem: „Udělala jsem to pro jeho vlastní dobro.“

„Ty stará mrcho,“ prodrala se vpřed Alice a chystala se vrhnout na svou tchýni, kdyby ji nechytil Frank kolem pasu a tak jí zabránil v napadení ženy. Ale to jí nezabránilo chrlit nenávistná slova: „Zapečetila jsi jeho magii, když jsi viděla, jak je silný. Černé řetězy. Jak jsi mohla? Vlastnímu vnukovi. Mysleli jsme, že se o něho postaráš, kdyby se nám něco stalo. Ale místo toho jsi ho skoro zabila. Ty mrcho.“

Všichni kolem jenom němě zírali na vývoj situace. Nikdo plně nechápal, co se to tady před nimi děje.

„Černé řetězy?“ zeptal se někdo z přítomných zděšeně.

„Ano, na vlastního vnuka,“ prskla Alice znovu.

Frank se podíval po bystrozorech a řekl: „Kingsley, mohl bys tuto ženu zatknout za použití černých řetězů na neplnoletém dítěti.“

„Já..,“ zarazil se bystrozor Pastorek.

„Hned,“ zavrčela hlava rodiny Longbottomů.

Muž se nakonec probral, pokynul dvěma svým podřízeným, aby se ujali ženy. Augusta se jim prvně vytrhla, ale nakonec se jim podřídila a nechala se odvést.

Frank se svou ženou Alicí díval za odcházejícími a v jeho očích bylo vidět uspokojení.

 „Už je to pryč, Irisi,“ stiskl mu Harry paži.

„Jo, už je,“ usmál se hnědovlasý mladík.

„Když jsme si tohle ujasnili,“ vmísil se Brumbál znovu do rozhovoru. „Mohli bychom se věnovat naléhavější situaci? A to Voldemortovi?“

Harry se vztekem v očích pohlédl na Brumbála, načež ukázal někam za sebe a řekl: „Leží támhle a v nejbližší době se nikam nechystá. Konec rozhovoru.“

„Harry,“ zkusil to ředitel školy znovu.

„Ne, tím jsme domluvili,“ vyštěkl Pyro. Chtěl pokračovat, ale s bolestným stenem se zhroutil k zemi. Okamžitě u něho byli Draco s Irisem a snažili se zjistit, co se s ním děje.

„Co se děje, Harry?“ chtěl vědět Sirius s obavami v hlase.

„Bolí to,“ vyrazil ze sebe mezi prudkými nádechy.

„Kde?“ chtěl vědět Iris.

„Tady,“ vyhrkl a držel si ruce na hrudi v místech srdce.

Než se někdo mohl na něco zmoct, Harry se stočil do klubíčka a jeho aura začala unikat z těla. Obalovala ho, jakoby ho chtěla před něčím chránit. Nakonec se kolem něho obtočila tak na pevno, až nebyl pro nikoho vidět, jen takový zlatý kokon.

„Co se to sakra děje?“ zeptal se Dudley, který stál za Nevem.

„Nevím,“ zamumlal Draco, který si připadal tak bezmocně. Už podruhé se musel dívat na svého druha, jak je v bolestech.

Najednou se celý kokon vznesl do vzduchu a všichni zůstali zírat. Poté se po celém pozemku školy rozlehl krásný ptačí zpěv.

„Avis,“ pronesl slavnostně Imber a zvedl se ze svého místa u stáda jednorožců.

„Trvalo mu to,“ přidal se Bolt a přešel blíže ke skupince lidí.

„Kdo je to Avis?“ zeptal se Neville, který už povstal z kleku a díval se nahoru na ten úkaz.

„Je stejný jako já nebo tady Imber,“ odvětil jednorožec a jemně otřel čumák do jeho paže. Neville ho bezmyšlenkovitě pohladil po hlavě. „Jsme průvodci.“

Náhle se z kokonu zlatavé barvy vynořily po každé straně dvě mohutná zlatá křídla a znovu se ozval ten tajemný zpěv. Poté se aura ztratila úplně, nad školními pozemky se objevil nádherný zlatý fénix a všechny oslňoval jeho krásný zpěv, jenž se rozléhal kolem do kola. Před ním byl do klubíčka stočený Harry a vypadalo to, že spí.

„Avisi,“ pozdravil ho ledový drak s hlavou vysoko zdvihnutou.

„Buď zdráv, Imbere,“ zazpíval fénix, načež se otočil na černého jednorožce se slovy: „I ty Bolte.“

„Kde jsi tu celou dobu byl?“ zajímal se Bolt a díval se, jak se pták pomalu snáší na zem i s Harrym.

„V srdci toho mladíka,“ odvětil Avis a ovinul svoje křídla něžně kolem těla Harryho. „Má zlaté srdce.“

Na to se podíval okolo, pohled mu padl na Draca a Nevilla. Jemně sklonil hlavu a řekl: „I vás zdravím, Králi jednorožců a Pane draků.“

„Stačí Draco a Neville,“ odvětil blonďák. Ukázal na Pyra a zeptal se: „Je v pořádku?“

„Neboj se,“ odpověděl mu na otázku. „Tvůj bratr je v pořádku, jen odpočívá po mém zrodu.“

„Můžu se na něho podívat?“ zkusil to Nev.

„Nech ho spát, králi,“ zazpíval Avis. „V mém náručí je v bezpečí, navíc bude rychleji v pořádku.“

Náhle se nad pozemky rozezněl další zpěv ptáka. Někteří se otočili po zpěvu a uviděli, jak se k nim blíží od školy Brumbálův červenozlatý fénix Fawkes. Několikrát zakroužil nad zlatým fénixem, než se snesl před něho na zem. Následně sklonil hlavu až k zemi, jak vzdával hold druhému.

Avis mu odpověděl stejně, než pronesl: „Znám tě, Fawkesi. Sloužil jsi dobře, můžeš být na sebe hrdý.“

Než se stačil někdo k tomuto vývoji situace vyjádřit, ozvalo se z objetí zlatého fénixe zasténání. Pták následně svá křídla rozevřel a odhalil tak probírajícího se Harryho. Ten, držící se za hlavu, se posadil a trochu zmateným pohledem se rozhlížel kolem dokola, než mu padl zrak na zlatého ptáka a oči se mu rozšířily překvapením.

„Pyro, jsi v pořádku?“ přiklekl si k němu Nev.

„Asi jo,“ odvětil mátožně. Ukázal na Avise a zeptal se: „Co se tady stalo? A kdo je on?“

„Já jsem Avis,“ vzal si fénix slovo dříve, než se mohl někdo jiný. „Stejně jako Imber a Bolt jsem i já průvodce. Konkrétně tvůj. Nemyslel jsi snad, že zůstaneš sám. To by přece nebylo fér.“

Fawkes se natáhl a položil svou hlavu na Harryho rameno. Mladík ho bezmyšlenkovitě pohladil po vrchu hlavy, až pták radostí přivřel oči.

Avis se usmál, tedy jak mu to jeho zobák dovoloval, a pokračoval: „Spal jsem ve tvém srdci. Jen člověk čistého srdce dokáže ve svém nitro nosit zlatého fénixe. A ty, Pyro, máš čisté srdce.“

„Ech?“ nevěděl, co by na to odpověděl. Proto neudělal nic jiného, než že se postavil a poodešel několik kroků, aby si fénixe pořádně prohlédl. Jeho oči přejížděly každé peříčko, aby si ho mohl uložit do paměti.

„Harry,“ promluvil Sirius. Díval se na svého kmotřence s obavami v očích a přejížděl ho pohledem od hlavy k patě a obráceně, aby se přesvědčil, zda je v pořádku. „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ odpověděl mu a lehce se na něho usmál. Na to se otočil zpět na Avise a zeptal se: „Můžu?“ A naznačil dotek ruky.

„Jistě,“ zaštěbetal pták. Lehce se vznesl do výšky a usadil se na rameni mladíka. Ten natáhl ruku a jemně mu přejel po peří na krku. Jeho vlastní křídla se lehounce zachvěla, jakoby poznala svého druha z rasy.

„Chtěl bych vědět, o co tady jde?“ promluvil opět Brumbál a dožadoval se vysvětlení situace. Nutno dodat, že ti jež mu stáli po bocích, chtěli také vědět, o co se jedná.

První se ozval Imber: „Nevím, jestli vám do toho vůbec něco je.“

„Klid,“ pohladil ho Draco po krku. „To je na Harrym, jestli se rozdělí o informace.“

Pyro se pootočil, aby se koukl po Iceovi, ale když viděl, že on se dívá na zem, nijak dál to neřešil. Místo toho odpověděl: „Voldemort je mrtvý. To je jediná věc, která vás může zajímat a kterou se dozvíte.“

„Ale,“ chtěl namítnout.

„Žádné ale,“ přerušil ho Neville. „Dostali jste svoje odpovědi, víc nebude.“ Na to se otočil k rodičům a pokračoval: „Vraťte se domů, přijdeme tam.“

Jeho postava se začala rychle měnit. Klesnul na všechny čtyři, hlava se mu protáhla, nohy natáhly a vlasy ustoupily a přemístily se jinam. Dřív než se někdo nadál, stál před nimi krásný bělostný jednorožec, jehož roh se leskl zlatou barvou. Přistoupil k Boltovi a hravě do něho drcl hlavou, jakoby ho chtěl vyprovokovat ke hře. Černý jednorožec jen pohodil hlavou a nijak dál nereagoval.

„Souhlasím,“ přidal se Draco. I on se otočil k otcovi a kmotrovi a tiše řekl: „Běžte s nimi. Všechno vám pak vysvětlíme.“

I on se změnil do své zvěromágovské podoby černého draka. Byl o něco větší než Imber, ale i tak ledový drak působil respekt. Ice několikrát mávl naprázdno křídly, aby se trochu protáhl.

Harry se s lehkým úsměvem díval, jak se jeho přátelé mění, než i on provedl svoji proměnu do rudozlatého fénixe. Ale na rozdíl od Fawkese byl mnohem větší a jeho peří se lesklo na slunci jako zlato. Na pozemcích školy se najednou nacházeli tři fénixové, stejný druh, ale každý jiný, jak jen to jde. Teď seděli všichni tři na zemi a navzájem se prohlíželi.

„Máš nádhernou podobu,“ pochválil Harryho Alvis.

Jako na povel se stalo několik věcí. Jako první se do vzduchu vznesli oba draci, poryv větru donutil některé kouzelníky poklesnout nebo ustoupit o několik kroků zpět. Někteří dokonce padli k zemi, jak se do nich opřel poryv, protože stáli nejblíže ke zvířatům. Ice ani Imber na nic dalšího nečekali a bez ohlédnutí odletěli pryč.

Iris se vzepjal na zadních, prudce zařehtal, a když dopadl zpět na všechny čtyři, rozběhl se směrem do Zapovězeného lesa. V patách ho následoval Bolt a za ním se v ochranném kruhu přidali ostatní jednorožci. Země se třásla pod dusotem jejich kopyt.

I Harry se pomocí svých nádherných křídel vznesl do vzduchu, už se otáčel, aby zamířil pryč, když si na něco vzpomněl. Přeletěl nad Dudleyho a ramena překvapeného chlapce sevřel ve svých pařátech. Mladík trochu bolestně vydechl, ale nic dalšího nenamítal. Ještě než se stačili vydat pryč, zavolal: „Accio Neviditelný plášť!“

Do rukou mu připlachtil Harryho plášť. Pevně ho chytil a směrem k fénixovi řekl: „Můžeme.“

Pták zaklonil hlavu, vydal ze sebe výkřik a už uháněl i se svým nákladem pryč od Bradavic. Po jeho boku se po chvíli objevil Avis.

Remus se díval za mizejícími mladíky, když řekl směrem k Siriusovi: „Měli bychom taky jít.“

„Ne,“ zavrčel Black pevně.

„Proč?“ zeptal se Severus, který jejich výměnu slyšel.

„Mám tu nějakou nedodělanou práci,“ odvětil muž a díval se přitom na Brumbála. Teď přešel několik kroků blíže k řediteli a pokračoval: „Já vám věřil a vy jste neudělal vůbec nic, abyste Harrymu pomohl.“

„Důkazy byli proti němu,“ vysvětloval svoji verzi starý muž, který najednou vypadal ještě starší. „Co jsem měl podle tebe udělat? Navíc v tom nebyl sám a to bylo ještě horší.“

„Horší,“ přidala se do jejich rozhovoru Alice. „Horší? Mohli být rádi, že se mohli opřít jeden o druhého.“

„Kdo vedl vyšetřování?“ zeptal se Frank a otázku směřoval ke Kingslemu.

Bystrozor odpověděl: „Simmons.“

„Tak to hodně vysvětluje,“ zavrčel bývalý bystrozor. „Určitě si na tom bude chtít postavit kariéru.“

„Uznávám, že Simmons není zrovna příkladný bystrozor,“ souhlasil muž z bystrozorského oddělení.

Alice už se nadechovala, že řekne něco peprného od plic, když jí na rameno dopadla Luciusova ruka a následovala slova: „Teď je to jedno. Naši synové na nás čekají, měli bychom jít.“

„Lucisus má pravdu,“ přidal se Remus, jako jediná klidná hlava v jejich skupince. „Měli bychom se vrátit domů.“

„Souhlasím, jdeme,“ zavelel Snape a otočil se k odchodu. Remus popadl Blacka a svou vlkodlačí silou ho odtahoval pryč. Longbottomovi se po chvíli váhání přidali a Malfoy jejich průvod uzavíral.

„Tak moment,“ vykřikl kdosi z bystrozorů, když viděl, jak se otáčejí a odcházejí. „Jsou to Smrtijedi, tedy aspoň někteří z nich, měli by jít do vězení.“

Severus se po tomto prohlášení otočil nazpět a věnoval tomuto muži takový pohled, že by i kytka zvadla. Vyhrnul si rukáv od pláště a odhalil tak vypálené Znamení zla. Bylo celé zarudlé, jak reagovalo na smrt svého stvořitele.

Lucius následoval jeho příkladu. I jeho znamení bylo dost zarudlé a nejevilo žádné známky aktivity. Poté zavrčel směrem k nim: „Vypadá to, jako bychom sloužili tomu maniakovi. Celou tu dobu, kdy po nás toužil, nám skrz tohle nechutné cosi posílal ne zrovna příjemné pocity. Celou tu dobu nás mučil.“

Několik lidí kolem nich zalapalo po dechu. Nechtělo se jim tomu moc věřit. I když to působilo dost reálně, nikdo nevěřil, že by se o to Voldemort aspoň nepokusil.

„Ještě nějaké dotazy,“ zeptal se ledovým hlasem profesor lektvarů. Stáhl si rukáv zpátky do původní polohy a chvíli čekal, kdyby někdo něco namítal, ale když nikdo nic neříkal, znovu se k nim otočil zády a odešel.

I Lucius se vydal k Longbottomovým, kde ho Alice jemně vzala kolem ramen, a oba s lehkým prásknutím zmizeli. Lupin se Siriusem je následovali. Jako poslední se přemístili Severus a Frank Longbottom, ten ovšem nespustil pohled z bystrozorů, náležící pod ministerstvo. Chtěl vidět, zda některý z nich rozhodl udělat něco nepatřičného.

Když všichni zmizeli, otočil se Kingley na Brumbála se slovy: „To nevypadá dobře.“

„To opravdu ne,“ souhlasil ředitel.

„Co budeme dělat teď?“ zajímal se Arthur Weasley, který dosud tiše stál opodál. Měl Harryho rád a moc nevěřil, tomu co se o něm psalo v novinách, ani že zabil některou z profesorek školy. „Nevím, zda je dobré si některého z nich rozkmotřit. Vždyť právě porazili Pána zla.“

„Nevím, Arthure, opravdu nevím,“ zakroutil Albus hlavou. Otočil se směrem ke škole a kulhavým krokem se k ní vydal. Fawkes jako hodný mazlíček, následoval svého pána.

TBC
16.03.2012 09:36:19
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one