„To jsou Wu-shiho kleště,“ vykřikl Tai Lung s vytřeštěnýma očima na velkou černobílou pandu. „Blafuješ! To by tě mistr Shifu nenaučil.“
„To máš pravdu,“ souhlasil Po s jemným úsměvem. „Přišel jsem na to sám.“ A s těmito slovy skrčil malíček. Celé údolí ozářil a následně ovanul výbuch nepodobný výbuchu atomové bomby.
Když se prach, který se při výbuchu dostal do vzduchu, usadil, Poovi se naskytl pohled, na který do smrti nezapomene. Přímo předním na zemi leželo polámané a zakrvácené tělo sněžného levharta. Ani ty roztomilé flíčky na jeho srsti nebyly pod krví vidět.
„Proboha,“ vydechl panda vyděšeně. Hlavou se mu mihlo, že měl mistr Shifu pravdu, když řekl, že nejhorší na tomto hmatu je ten úklid. Jako v transu nemotorně poklekl vedle Tai Lunga a natáhl k němu tlapu. Zděšeně ji zase stáhl, když se tělo před ním pohnulo a z levhartovy tlamy vyšel bolestný sten, který by klidně přeslechl, kdyby nehledat sebemenší známku života.
„Žije,“ vydechl Po. Oči mu sami od sebe přejížděli po těle levharta a hlavu měl naprosto prázdnou. Nebyl schopen myslet na nic jiného než na tu krev všude kolem.
Z jeho transu ho vytrhl až zvuk padajícího kamení z budovy poblíž, kterou skoro zničil výbuch kleští. Prudce sebou trhl, nechápavě se rozhlédl kolem sebe, a když znovu pohledl na Tai Lunga, v mysli se mu vybavila otcova slova: „Každý si zaslouží druhou šanci, pokud je jen jediný člověk, který je mu ji ochoten dát. Nikoho nesuď podle slov ostatních, udělej si vlastní názor.“
Panda se ještě jednou rozhlédla kolem sebe, pohled mu padl na dřevěný vozík s plachtou a on se rozhodl, co udělá. Prudce se zvedl a zamířil k němu. Dotlačil vozík až k levhartovi, strhl z něho plachtu a velmi opatrně zvíře do ní zabalil. Sice to dělal co nejohleduplněji, ale přece jenom uslyšel několik tichých stenů. Věděl, že se musí pospíšit. Vesničané by se mohli každou chvíli vrátit a toto by se špatně vysvětlovalo.
Pohodlně ho uložil do vozíku a ten odtlačil ke vratům, které vedli do otcovy restaurace. Nakoukl dovnitř, i když věděl, že tam nikdo není. Ani sám nevěděl, proč to udělal. Opatrně, tak aby byla jízda co nejplynulejší, dotlačil vozík až k zadnímu vchodu, kde byla místnost se všelijakým harampádím. Vozík se tam taktak vešel. Pro jistotu ho ještě zakryl bílou plachtou, kterou našel v jedné krabici. Než tak ovšem učinil, ještě jednou zkontroloval zraněného levharta, a když usoudil, že mu to nijak jinak usnadnit nemůže, zakryl ho i s vozíkem a rozběhl se pryč.
Venku před restaurací se zastavil, zprudka vydechl a rozhlédl se na všechny strany. Měl štěstí, jelikož uslyšel dupot nohou stovky zvířat, která se vracela do svých domovů.
„Tohle nedopadne dobře,“ vydechl a horečnatě se díval všude kolem sebe. Najednou mu pohled padl na několik věcí. Usmál se a řekl: „To půjde.“

 

Vesničané procházeli svým domovem, kde se ještě tolik neusadil prach. Rozhlíželi se kolem sebe a zjišťovali rozsah škod na svých majetcích. Mezi nimi kráčela i Obávaná pětka.
Z ničeho nic jedno z prasátek se zadívalo kamsi dopředu a řeklo druhému: „Podívej. Dračí bojovník.“
A opravdu. V prachu před nimi se pomalinku objevovala postava, která nemohla patřit nikomu jinému. Akorát měla na hlavě klobouk a vlál jí plášť, který měla na sobě.
Ale jak se bojovník přibližoval, zjistili vesničané, že klobouk je ve skutečnosti část kuchyňského vybavení a plášť není pláštěm, ale zástěrou z otcovy restaurace. Ale ani toto nemohlo zmenšit radost nad vítězstvím, které Dračí bojovník přinesl vesnici.
Tygřice společně se zbytkem mistrů pomalinku přistoupila a nevěřícně se dívala na pandu, které všichni gratulovali. Nemohla udělat tedy nic jiného, než mu vzdát hold. Sevřela pravou tlapu v pěst a přitiskla ji do levé dlaně v typickém pozdravu kung-fu.
„Mistře,“ řekla a sklonila hlavu. Ostatní z Pětky ji nápodobil. Vesničané mu provolávali slávu.
Po trochu s rozpaky zopakoval: „Mistře?“ Najednou mu něco došlo: „Mistr Shifu!“ A rozběhl se směrem k Nefritovému chrámu, kde by se měl nacházet mistr Shifu, ať už mrtvý či živý. Černobílá panda vyběhla všechny schody a nahoře se zhroutila. Přece jenom nebylo jich málo. S poledním zbytkem sil se Po zvedl na nohy a dovrávoral dovnitř chrámu. Jeho oči okamžitě našly tělo Shifua. Trochu nemotorně se k němu rozběhl a poklekl u něho.
„Mistře Shifu,“ volal ho.
Malá panda otevřela oči a s jemným úsměvem řekla: „Po, kde je Tai Lung?“
Dračí bojovník se zarazil, než odpověděl: „Porazil jsem ho.“
„Dobrá,“ vydechl Shifu a znovu zavřel oči.
„Mistře Shifu,“ vykřikl Po a chtěl s ním zatřást, ale nakonec si to rozmyslel, jelikož netušil jaká má zranění. „Mistře Shifu. Mistře Shifu, vy nemůžete umřít!“
„Taky neumírám,“ vyštěkla červená panda vztekle. „Jen odpočívám.“
„Aha,“ zčervenal Po.
Chtěl ještě něco říct, ale přerušila ho Zmije: „Nech ho, Po. Postarám se o něho.“
Po se postavil a přenechal svoje místo Zmiji, aby se postarala o jejich mistra. Sám o několik kroků poodstoupil a řekl: „Musím za otcem. Ujistit se, zda je v pořádku.“
„Běž Po,“ vyzval ho Kudlanka, který se společně s ostatními objevil v chrámu. „My se postaráme o všechno ostatní.“
„Děkuji,“ uklonil se a vyběhl z chrámu.

 

„Tati,“ volal Po, když vběhl na dvůr svého domu. „Tati, jsi tady?“
Pán Ping vyběhl ze zavřené kuchyně na plác, kde se válely zbytky stolů a židlí, a když uviděl svého syna živého a zdravého, vyhrkl: „Po, díky bohu jsi v pořádku.“
„Tati,“ řekl panda a objal svého otce. „Jsem rád, že se ti nic nestalo.“
„Mě?“ nechápal Ping. „Ty jsi přece bojoval s Tai Lungem.“
Když Po uslyšel toto jméno, stáhl uši a na jeho veselé tváři se objevil smutek. Jeho otec si toho okamžitě všiml a zeptal se: „Co se děje, Po? Mně se můžeš svěřit.“
„Já,“ začal, ale hned se zarazil, jelikož nevěděl jak dál.
Ping ho dovedl k jedné z posledních židlí, které byly celé, a usadil ho na ni. Sám si přitáhl druhou, sedl si na ni a vzal Poovy tlapky do svých křídel. A řekl: „Co tě trápí, Po?“
Panda zvedl hlavu, v jeho očích se zračil smutek a řekl: „Zabil jsem ho, tati.“
Pán Ping otevřel překvapením zobák, když mu došlo, že jeho dobrosrdečný syn musel v boji zabít jinou živou bytost. Věděl, že to pro něho musí být velmi těžké.
Než ale mohl něco říct, Po pokračoval: „Mohl jsem ho jenom omráčit nebo něco podobného, aby ho dali zpátky do vězení, ale místo toho jsem ho zabil. Tati, co mám dělat? Moc to tady bolí.“
A ukazoval si do míst, kde měl srdce.
„Synu, já nevím co ti na to říct,“ sklonil Ping smutně hlavu, ale dál držel jeho tlapy, aby mu aspoň trochu dodal odvahy. Takto seděli velmi dlouho.
Nakonec ticho protrhl až Po slovy: „Musím odtud na chvíli odejít.“
„Cože?“
„Nemůžu tady teď zůstat,“ vysvětloval tiše se stále skloněnou hlavou, aby mu nebylo vidět do očí, jelikož si byl jist, že by otec odhalil, že lže. „Potřebuju se s tím vypořádat sám. Někde, kde mi to nebude neustále připomínat moji chybu.“
Na chvíli ztichl, než pokračoval: „Ale nevím, jak to říct Pětce a mistru Shifovi. Myslím, že by to nepochopili. Oni jsou zvyklí na tento způsob života, já ne. Viděli by ve mně jenom zklamání.“
„To neříkej, Po!“ napomenul ho otec přísným hlasem.
„Vždyť je to pravda,“ odporoval mu syn. „Ještě před několika dny by nikdo nevěřil, že Dračí bojovník bude někdo jako já.“
„A dost,“ zarazil ho Ping zdvižením křídla. „Uděláme to takhle. Dám ti nějaké jídlo a peníze a ty odejdeš do vedlejší vesnice nebo jak budeš daleko chtít a mistru Shifovi řeknu, že jsem tě poslal k mojí rodině.“
„K rodině?“
„Ano,“ zamyslel se houser. „Tak to bude nejlepší. Řeknu jim, že jedna z tet je velmi těžce nemocná a já nemám tolik síly na cestu přes celou Čínu.“
S těmito slovy se zvedl a rychlým krokem zamířil do kuchyně. Po ho následoval trochu rozpačitým krokem. V duchu doufal, že nenajde ten vozík se sněžným levhartem.
„Tati, co to děláš?“ nakoukl do kuchyně.
„Balím ti nějaké zásoby na cestu,“ vysvětloval houser a běhal po místnosti tam a sem. Na stole měl položený velký batoh, do kterého dával dobře zabalené různé druhy jídla.
„To mám jít hned?“ podivil se Po, ne že by se mu to nehodilo do jeho plánu.
„No ano,“ odpověděl Ping vesele a dál pobíhal po kuchyni. „Jestli to nechceš složitě vysvětlovat mistru Shifuovi, tak bys měl odejít dřív, než se s ním setkáš. A zbytek necháš na mně.“
„Ale tati,“ chtěl protestovat.
„Ne, synu,“ zarazil ho, ještě před rozjetím. „Sám jsi řekl, že se potřebuješ srovnat sám se sebou a s tím, co jsi udělal.“
„Ale zmizet jen tak,“ namítl Po.
„Až budeš připravený, tak se vrátíš. Je jednou jak dlouho budeš pryč,“ došel Ping k němu. Jak nejvíce mohl, natáhl svoje křídla a objal kulaté břicho svého syna. Objal by ho kolem ramen, ale neměl na to potřebnou velikost.
Po vidno, že otce nijak nepřemluví od okamžitého odchodu, si povzdechl a taky ho objal. Byl rád, že to houser vzal, jak to vzal. Hlavou se mu mihl obraz zlomeného sněžného levharta.
„Jdu si sbalit několik věcí,“ řekl a vyběhl několik schodů, které vedly k jeho pokoji. Cestou se stavil v místnosti, ve kterém jeho otec schovával různé věci, které by se mohli časem hodit. Chvíli prohledával jednu krabici za druhou, než našel to, pro co sem přišel. V krabici přímo před ním v krabici leželo velké množství obvazů a všelijakých jiných lékařských potřeb. Rychle si našel nevelkou tašku a začal do ní cpát všechno, co mu přišlo pod ruku. Za chvíli měl plnou náruč, vykoukl na chodbu, kdyby tam náhodou byl jeho otec a rychle přešel do svého pokoje. Obsah své náruče shodil na postel, otočil se k malé skříňce a vytáhl od tam batoh. Hodil ho ke zbytku věcí na posteli, přešel k další skříni a začal z ní vydělávat nějaké věci, bez kterých by se dlouho neobešel. Nakonec všechno poskládal do batohu. A právě v čas.
„Po,“ ozval se volání. „Už jsi sbalený?“
„Skoro,“ odpověděl a naposledy se rozhlédl kolem sebe, jestli na nic nezapomněl. Nakonec uznal, že asi nic a vyšel ze svého pokoje. Dole v kuchyni už na něho čekal otec se sbaleným dalším batohem přes jedno rameno.
„Zabalil jsem ti hodně jídla,“ mávl křídlem. „Víš, že když jsi nervózní, tak jíš.“
„Dals mi tam i nějaké léčivé bylinky?“ zajímal se a nakoukl dovnitř.
„Sakra,“ zamrčel Ping. „Věděl jsem, že jsem na něco zapomněl. Hned jsem zpátky.“
Po se díval, jak otec mizí z kuchyně a využil toho, aby se rychle zaběhl podívat na vozík s levhartem. Rychle vklouzl do místnosti a nadzvedl bílou plachtu. Ujistil se, že Tai Lung ještě dýchá, znovu ho přikryl a vrátil se do kuchyně. Měl štěstí, otec se ještě nevrátil.
Pán Ping přišel o několik minut později a v křídlech svíral nevelkou krabici. Přešel až k Poovi a řekl: „Tohle si vezmi se sebou. Jsou v tom bylinky a nějaké další užitečné věci, kdyby se ti něco stalo. Ale slib mi, že na sebe budeš dávat pozor!“
„Budu, tati,“ sliboval panda a objal ho. Jakmile ho pustil, vzal si oba batohy, dal si je na záda a rozloučil se slovy: „Díky, tati. Brzo se vrátím.“
„Vem si, kolik času budeš potřebovat,“ řekl mu Ping s jemným úsměvem.
Společně došli k zadním dveřím, které vedli směrem k bambusovému lesu, ve kterém si kdysi malý Po hrával, takže ho znal jako své boty. Houser naposledy objal svého syna a znovu řekl: „Dávej na sebe pozor, Po.“
„Budu, tati,“ slíbil znovu, i když věděl, že si o něho otec stále bude dělat starosti. Obětoval objetí a rozešel se k lesu. Než v něm zmizel, naposledy se otočil a zamával otci. A vešel do bambusového lesa. Ale nevnikl moc hluboko, jelikož se chtěl v noci, až všichni usnout, vrátit pro vozík s levhartem.

27.04.2011 11:54:30
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one