Tai Lunga druhý den probudila vůně, který se linula od ohně, natočil tím směrem hlavu a uviděl Poa opět stát u ohně, jak tam něco vaří. Nechtěl, ale jeho žaludek projevil zájem o jídlo hlasitým zvukem.

Dračí bojovník jen otočil hlavu a zjistil, že levhart má na tvářích mírný ruměnec, jak se styděl za úplně normální projevy života. Bez dalších řečí trochu polévky odlil do misky a i s ní se přesunul k lůžku. Tušil, že se Taiovi nebude líbit, že se bude muset nechat nakrmit, ale jeho tělo bylo ještě dost slabé, aby se jenom posadil.

Sice se to neobešlo bez malé hádky, ale nakonec se Poovi podařilo dostat do levharta aspoň trochu polévky. Odložil misku a vrátil se s menším lavorem a kouskem látky.

Levhart se na něho podezřívavě podíval a zeptal se: „Co s tím chceš dělat?“

Po zčervenal v obličeji a odpověděl: „Musím tě trochu omýt.“

„Cože?“

„Však víš,“ snažil se mu to vysvětlit. „Zkontrolovat zranění, očistit tě a všechno to okolo.“

„Ne!“

„Myslím, že nemáš moc na výběr,“ ušklíbl se panda a stáhl mu přikrývku. Levhart spustil celkem dost nadávek na adresu Dračího bojovníka, ale nebylo mu to nic platné. V tomto okamžiku měl Po navrch. Takže mu nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a nechat ho dělat, co chtěl. I když by se nejradši propadl do země, když se látka přiblížila k jeho osobním partiím.

„Věř mi, že to nedělám rád,“ řekl Po nakonec. „Ale nechci, abys dostal infekci nebo něco podobného.“

Levhart na to nic neřekl, jen odvrátil hlavu, aby se nemusel dívat na pandu.

„Hojí se to dobře,“ mumlal si Po pro sebe, když nadzvedl plátno nad jednou z ran. „Jen doufám, že zase nedostaneš horečku.“

Několik obvazů vyměnil, jelikož byli nasáklé krví a mastí z bylinek, za čisté. U dvou usoudil, že už nebudou obvazy nutné, jen je znovu namazal mastí a nechal je volně dýchat. Nakonec se přesunul k dlahám, které měl Tai Lung na nohou, kvůli zlomeninám.

„Nejsem léčitel,“ konstatoval Po. „Ale myslím, že se ty zlomeniny hojí taky dobře. I když to poznáme, až vstaneš.“

„Prohmatej je,“ zavrčel levhart.

Dračí bojovník se na něho překvapeně podíval, než se zeptal: „Cože?“

„Musíš je prohmatat, abys zjistil, zda jsou kosti dobře srostlé,“ vysvětlil tiše.

„Kde ses to naučil?“ zajímal se Po, když udělal, jak mu levhart poradil. Ovšem velmi opatrně, aby mu nijak neublížil. Podivil se, že i přes tolik srsti a masa, cítí nerovnosti na kosti.

„Ovládl jsem Tisíc svitků,“ odvětil se zavrčením, když mu Po přejel přes zraněnou část nohy.

„Promiň,“ omlouval se Po, jakmile si všiml jeho nepohodlí. „To v Tisících svitcích je i léčení?“

„Ne, to jsem se naučil sám, když jsem se nudil.“

„Aha,“ pousmál se panda. „Nohy vypadají v pořádku. Kosti srůstají dobře, akorát nevím, jak dlouho na ně ještě nebudeš moc šlápnout.“

„Jak dlouho už jsem tady?“

„Pár dní,“ usoudil Po pochvíli.

„Tak několik týdnů,“ utrousil levhart vztekle. Nesnášel být odkázaný na někoho jiného.

Panda nakonec uznal, že je všechno tak jak má být, takže řekl: „Půjdu si na chvíli zacvičit. Zvládneš to tady sám?“

Na to mu nic odpověděl, jen na něho výhružně zavrčel. Po se usmál a zmizel z domku.

Opětně nestačil ani začít meditovat, když uslyšel: „Pando!“

Povzdechl si a vrátil se dovnitř. Zastavil se až u Tai Lungovi postele a zeptal se: „Copak?“

„Já,“ zčervenal a zarazil se, jelikož nevěděl, jak dál pokračovat. Po jen nadzvedl obočí, ale jinak nic neříkal. Pochvíli už levhart pokračoval: „Já jaksi…..potřebuju…….“

Najednou to Poovi docvaklo, trochu zčervenal a okamžitě přinesl menší nádobu. Opatrně ji vložil pod levhartovi spodní partie, upravil mu přikrývku a řekl: „Až budeš hotový, tak zavolej. Budu venku.“

Nutno dodat, že oba dva byli dost červení v obličeji. Dračímu bojovníkovi to tak nepřišlo, když byl levhart v bezvědomí, ale teď se nějak styděl.

 

Dva týdny utekly jako voda, Po dokonce ulovil v nedalekém potoce několik ryb a upekl je pro levharta. Ten to sice nepřiznal, ale moc mu chutnaly.

Dokonce se dalo i říct, že ti dva našli cestu jeden k druhému. Jelikož Po se neustále vyptával na kung-fu a Tai mu sice trochu se sebezapřením odpovídal. Takto trávili skoro každé odpoledne. Panda byl velmi zvědavý. Jediné téma, kterému se oba dva vyhýbali, byl Dračí svitek, i když ho měl Po schovaný v batohu.

„Co kdybych tě vynesl ven?“ navrhl Po jedno odpoledne.

„Cože?“

„No,“ pokrčil panda rameny. „Jsi tady zavřený už dost dlouho, potřebuješ na vzduch.“

Levhart na něho koukal s překvapením na tváři a bylo ještě větší, když ho bojovník bez dalších řečí opatrně popadl do náruče a vynesl ven, kde už měl připravenou židli, kterou vyrobil. Nutno dodat, že se to neobešlo bez nadávek ze strany Taie na adresu Dračího bojovníka, ale ten si z toho nic nedělal. Vyslechl si toho za těch několik týdnů tolik, že už ho nic nemohlo překvapit.

„No vidíš, a ani to nebolelo,“ zažertoval Po, když měl Taie pohodlně usazeného v židli a přikrytého přikrývkou. Nakonec se narovnal a řekl: „Tak se tu pěkně sluň a já si půjdu trochu zacvičit.“

Levhart jen zavrčel a Po pokrčil rameny. Ale viděl, jak predátor nastavuje tvář slunci, takže se musel usmát jen tak pro sebe.

Přešel doprostřed mýtinky, zhluboka se nadechl a vydechl, jak se snažil uklidnit svou mysl. Nijak mu nepřidalo, že se na něho dívají zlatavé oči, jejichž pohled na sobě cítil. Proto mu chvíli trvalo, než dosáhl klidné mysli, a pak už se ponořil do cvičení.

„Děláš to blbě,“ ozvalo se od levharta, což taky pandu vytrhl ze soustředění.

„Cože?“

„Říkám, že to děláš blbě,“ zopakoval mu svou poznámku.

„Co dělám blbě,“ založil si tlapy na hrudi a vyzývavě se na Taie zahleděl.

„Málo propínáš nohy a ruce,“ vysvětloval. „Musíš je více napnout, jinak nebude úder tak silný.“

„Takhle?“ zajímal se Po a zaujal postoj.

„Ještě víc!“

„To mi prasknou svaly,“ odsekl panda.

„Neprasknou,“ odsekl Tai a pozorně sledoval bojovníkovi pokroky. Během odpoledne měl ještě několik připomínek k jeho stylu, než na sluníčku usnul vyčerpáním. Ani nevěděl, že ho Po odnesl zpátky do domku a do postele, jak tvrdě spal. Po se musel nad jeho uvolněnou tváří jen usmát, bylo to poprvé kdy levhart tak klidně spal.

 

„Ne, mistře, prosím,“ probral pandu něčí nářek. Prudce se posadil a rozespale se díval všude kolem sebe, hledaje zdroj toho hluku. Pohled mu padl na neklidně spící tělo na posteli a bylo mu všechno jasné. Natáhl svou tlapu, aby ho vzbudil. Ještě si neodvykl spát mu u postele, jako před několika týdny.

„Taii,“ jemně s ním zatřásl, aby ho probral.

Levhart na to okamžitě zareagoval. Prudce otevřel oči a zařval, až Po o několik kroků poodstoupil. Predátor ztěžka oddechoval a díval se vytřeštěně do stropu.

„Taii?“ přistoupil k němu opatrně.

„Běž spát, pando,“ vyzval ho a znovu zavřel oči.

Dračí bojovník vidno, že z něho nic nedostane, znovu ulehl a usnul. Ale Tai Lung ležel až do úsvitu s otevřenýma očima a díval se na nebe skrz okno.

 

„Měl bych zhubnout,“ zkonstatoval Po, když břichem opět skoro převrhl kotlík s polévkou.

„To tedy ano,“ přidal se Tai uštěpačně.

„Bylo by fajn vidět si na špičky tlap,“ zasmál se bojovník.

„Cože?“ nechápal sněžný levhart.

„To říkal opičák, když mě mistr Oogway vybral za Dračího bojovníka,“ vysvětloval. „Pět postrachů ze mě nemělo moc velkou radost. Zvlášť z mé velikosti.“

„Se jim nedivím,“ odvětil Tai. „Asi bych reagoval stejně.“

„Vždyť jsi reagoval stejně,“ opravil ho Po. „Smál ses, když jsi mě uviděl v Nefritovém chrámu poprvé.“

„To je pravda,“ ušklíbl se Tai Lung. „Nevěřil jsem, že Dračí bojovník je tlustý panda.“

„Věř nebo ne, ale i mě to občas moc nesedí,“ zasmál se Po a podal mu misku s polévkou. Levhartovi se natolik uzdravili přední tlapy, že se dokázal najíst sám, ale v ostatních věcech byl stále odkázán na pandu.

„Jak se cítíš?“ nadhodil Po další otázku.

„Dobře,“ odvětila kočka, když polkla. „Dokonce cítím, jak se mi zranění hojí.“

„Budeš chtít jít ven?“

Tai Lung koukl z okna, a když viděl mračna, jak se zatahují, odpověděl: „Dneska to vynechám.“

Po se podíval stejným směrem a ušklíbl se: „Asi máš pravdu. Vypadá to na déšť.“

Hned jak to dořekl, dopadly na střechu první kapky.

 

Pán Ping stál v kuchyni své restaurace a díval se na proudy vody, jak dopadají na zem. Všichni jeho zákazníci s prvním kapkami rychle zaplatili a utíkali se schovat před prudkým deštěm. Tak zůstal v restauraci sám. Povzdechl si a posadil se na jedinou židli v kuchyni, aby si trochu odpočinul, než se počasí uklidní a on bude mít opět plná křídla práce.

Jak tak seděl a díval se na to hromadu vody, přišel mu na mysl jeho syn Po. Přemýšlel, kde teď asi je a jestli je schovaný, nebo někde mrze na dešti.

„Po, doufám, že jsi v pořádku,“ povzdechl si smutně. Jakoby počasí chtělo okopírovat jeho náladu, jelikož se rozpršelo ještě více.

 

„Doufám, že to střecha vydrží,“ zašklebil se Po při pohledu z okna na proudy vody.

„Já to určitě poznám jako první,“ zavrčel levhart, jelikož na něho dopadlo několik kapek vody z malinké díry ve střeše. Panda k němu okamžitě přispěchal a posouval ho i s postelí mimo proud vody.

„Myslím, že nám nezbývá nic jiného než se modlit k Buddhovi,“ poznamenal panda a zadíval se ke stropu.

„To nám moc nepomůže,“ zavrčel Tai Lung.

 

Naštěstí déšť přežili celkem ve zdraví, i když Po musel pod jednu díru postavit keramickou mísu, aby zachytil vodu, než rozemele podlahu domku, která byla z hlíny.

„Tak už je to za námi,“ pronesl Po vesele, když viděl dopadat poslední kapky na mokrou zem. I když mokrá je dost slabé slovo. Nedaleký potůček byl dost rozbouřený a valila se v něm dost velká masa vody, která se rozlévala po části mýtinky. „Teď jenom musíme počkat, až to trochu vyschne, než budeme moct ven.“

„Je to moc zlé?“

„Spíš rozblácené,“ odpověděl Po. „Asi to den dva potrvá, než to vyschne podle počasí.“

 

Nakonec to trvalo tři dny, než půda vyschla natolik, že mohl Po postavil židli ven na zem a nemusel se bát, že sem u propadne až do Evropy i levhartem.

Měl radost, že se k němu Tai chová trochu otevřeněji než na začátku jejich nuceného spolubydlení. Dokonce se mu líbilo, jak ho levhart peskuje při cvičení, a jak mu radí, co dělá špatně.

Jako například teď: „Víc napni paže! Už zase to neděláš pořádně, takhle to nebude pořádně fungovat při boji.“

„Buddho, už se těším, až budeš moc chodit,“ zavrčel Po unaveně asi po třech hodinách cvičení.

„Proč?“

„Jelikož ti pak budu moc nakopat zadek,“ odvětil panda. „Jsi horší než Shifu.“

„Tak o tom pochybuju,“ odvětil levhart se zavrčením.

„O čem? Že ti nakopu zadek?“

„Ne,“ ušklíbl se Tai Lung. „To, že jsem horší než Shifu.“

„Vážně?“ nadzvedl Po obočí. „Ale ten zadek ti nakopu.“

„Prvně bys musel zhubnout,“ přidal si další trošku do mlýna.

„Víš co,“ řekl Dračí bojovník. „Až budeš moc chodit, tak mi pomůžeš zhubnout a já tě za to nechám nakopat svůj zadek.“

„Ooo,“ zasmála se kočka ze své židle. Dokonce si trochu poposedl, upravil si deku na nohou, které ještě stále měl v dlahách, a zadíval se na Poa. „Platí. Ale budeš mě poslouchat na slovo, pokud chceš zhubnout.“ Najednou se zarazil a zeptal se: „Předtím jsem se nezeptal, ale ví o mně někdo?“

„Ne,“ odvětil Po tiše. „Nikdo neví, že jsi naživu. Ani to, že jsem tady s tebou.“

„Aha.“

TBC

18.05.2011 17:18:50
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one