„Tak a teď pomalu přenes váhu na druhou nohu,“ vysvětloval a zároveň mu to názorně ukazoval. Stali vedle sebe na mýtince a levhart učil Dračího bojovníka některé jeho pohyby, které se on sám naučil z Tisíce svitků.

„Tak, ano,“ chválil ho. „Pomalu. Musíš to cítit všude v těle.“

„Hmm,“ zamrčel panda, jak se soustředil na provedení cviku.

Levhart si pozorně prohlížel Poovi pohyby a hledal v nich i ty nejmenší chybičky, aby ho mohl případně opravit. Sám se divil, jakou výdrž má Dračí bojovník při tréninku. Nikdy by to do něho neřekl, ale měl přímo obrovskou výdrž. A tudíž to bylo vidět na jeho váze. Velké bříško, které zdobilo pandu, pomalinku ustupovalo svalům. Ještě pár týdnů a Po bude ve skvělé kondici, ale nic na jeho roztomilosti to nezmění.

„Hej, kde se couráš?“ osoptil se na něho Po. Stál ve zvláštní pozici a přitom se díval zvědavě na levharta.

„Trochu jsem se zamyslel,“ pokrčil rameny a znovu se k němu přidal ve cvičení. Společně střídali pomalu krok za krokem cvik za cvikem a společně prošli celou sadu bojových pozic.

Nakonec to Po zalomil: „Mám hlad.“ A jako v odpověď mu zakručelo v žaludku.

Tai Lung jen zakroutil hlavou, ale jinak řekl: „Ty se asi nezměníš, co?“

„Asi ne,“ zasmál se panda a rozběhl se směrem k domku, aby ohřál trochu jídla do jeho hladového žaludku. Levhart ho následoval a kroutil přitom hlavou. Sice by to neřekl nahlas, ale hlad měl. A Po opravdu uměl vařit.

Jídlo si vynesli ven a usadili se na sluníčku. Levhart se snažil co nejvíce doby trávit venku na čerstvém vzduchu, jelikož měl předtím dost ležení na posteli v domě. Společně tiše jedli a užívali si klid a ticho.

 

Pán Ping se skoro nestíhal otáčet ve své kuchyni u restaurace, jelikož bylo pěkné počasí a teplo a nikomu se nechtělo vařit, takže šli na oběd ven. Na jednu stranu měl Ping dost práce, na druhou taky dost vydělal. Občas mrkl na schody, které vedly nahoru do patra, a ze kterých pravidelně padal Po po břichu dolů. Povzdechl si a znovu se vrátil zpátky k vaření. A doufal, že je Po v pořádku, a že se brzy vrátí.

 

Shifu seděl pod posvátnou broskvoní a díval se zamyšleně do dálky. Celou dobu přemýšlel nad Dračím bojovníkem a jeho osudu. Tušil, že Poovi bude trvat dlouho, než se smíří s tím, že Tai Lunga zabil. Ale taky doufal, že až se mu to povede, tak bude stejně bezstarostný jako předtím. Ale moc tomu nevěřil. Doufal, jelikož toto už zažil několikrát, že se bojovník nedokázal vyrovnat se svou volbou a propadli šílenství.

 

„Vpřed!“ zavelel Shi You, když se ujistil, že celá jeho armáda je připravena k odchodu. Byla obrovská, ale zároveň potřebovala velké zásobování, což znamenalo, že cestou budou muset plenit. Ne, že by to Shi Youovi vadilo. Rád se díval, jak všichni kolem trpí, stejně jako on trpěl v dětství.

Seděl ve své lenošce a nechal se nést čtyřmi svalnatými nosorožci. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že lenošky všech čtyř jeho generálů ho následují v čele svých částí vojska. Xian šla vedle něho.

Tygr se nahnul a řekl: „Xian, drahá, pojď ke mně nahoru.“

Sněžná levhartice se jemně usmála, ladně vyskočila a dopadla na jednu z tyčí, které byly připevněné k lenošce. Přidržela se tyče, která podepírala z jedné strany baldachýn, aby na Shi Youa nesvítilo slunce, a zadívala se hladově do dálky.

„Neboj se, má drahá,“ přejel jí tlapou jemně po paži. „Však se dočkáš.“

 

Pro Poa a Tai Lunga přišel ten večer velmi rychle a pro pandu to bylo určité vysvobození, jelikož, jak to říkal Po na začátku, levhart byl občas horší než Shifu.

Tai Lung seděl ve své židli před jejich domkem a díval se na nebe, které pomalu posévaly hvězdy. Panda se k němu přidal s miskou polévky, levhartovi přinesl dřevěnou desku, na které leželo několik upečených ryb.

„Děkuji,“ řekl mu Tai a převzal si desku s jídlem. Chopil se jídelních hůlek a s velkou chutí se pustil do jídla. Věděl, že mu bude chutnat. Chvíli jedli tiše, než se levhart zeptal: „Ví někdo, kde jsi?“

„Jak to myslíš?“

„Přece si nemohl jen tak zmizet,“ vysvětloval tiše a dál pojídal kousky ryby. „Vyvolalo by to spoustu otázek a hledání.“

„No,“ zavrtěl se Po. „Všichni si myslí, že jsem odjel za příbuznými na druhou stranu Číny, abych jim pomohl s nějakou krizí. Pravdu ví jenom můj otec, kterému jsem řekl, že ve vesnici nemůžu zůstat, jelikož cítím vinu za tvoji smrt.“

Chvíli bylo ticho, než Tai řekl: „Velmi chytré.“

„Děkuji,“ ušklíbl se panda. „Občas mi to jde.“

„Mistr Oogway udělal dobře, když si tě vybral,“ pronesl Tai a odložil hůlky. Položil si tlapy na opěrky židle a znovu se zadíval na nebe, které už ztmavlo a bylo samá hvězda.

„V první chvíli to tak nevypadalo,“ zasmál se Po, když si vzpomněl na svoje zvolení za Dračího bojovníka. „Myslel jsem, že mistr Shifu dostane infarkt.“

„Tak tomu i věřím,“ přidal se se smíchem levhart, když si představil výraz svého náhradního otce v okamžiku, kdy se před ním objevil Po.

 

Tai Lung seděl u posvátné broskve a díval se do údolí na vesnici. Z jeho klidu ho vyrušilo, až: „Taii?“

Levhart se otočil a překvapeně se díval, jak k němu pomalu přichází Po se stejným překvapením v obličeji.

„Kde to jsme?“ nechápal Po a rozhlížel se kolem sebe. „Jak jsme se tady objevili?“

Než se k tomu stačil Tai Lung vyjádřit, odpověděl někdo jiný: „To já jsem vás sem zavolal.“

Oba dva se otočil do míst, ze kterých se ozval onen hlas.

„Mistře Oogwayi,“ vyhrkli oba dva naráz překvapeně.

Starý želví samec se jemně svým obvyklým způsobem usmál a pokračoval: „Jsem rád, že jste překonali rozdíly a stali se tím, čím jste se stali.“

Tai se podíval po pandě, jestli chápe, co tím starý mistr myslí, ale i na jeho tváři byl nechápavý výraz, proto vrátil svou pozornost na jejich návštěvníka.

„Je to sen?“ zajímal se Po a sedl si vedla Taie.

„Co je to vlastně sen?“ odpověděl mu otázkou a se svým obvyklým úsměvem. „Není to jen další realita?“

„Ech,“ zamumlal panda nechápavě.

Želvák se usmál a pokračoval: „Domov vás bude potřebovat silné a pevné, abyste zabránili tomu nejhoršímu.“

„Cože?“ vyhrkl Po vyděšeně.

„Po,“ oslovil Tai pandu. „Nech mistra, ať mluví.“

„Jistě,“ omluvil se Dračí bojovník a s očekáváním se zadíval na mistra Oogwaye.

„Musíte ještě zesílit,“ řekl mistr kung-fu z Nefritového chrámu. „Síla, která se žene na Nefritový chrám a na vesnici je obrovská a skoro neodvratitelná, ale i ta má svou slabinu.“

Tai Lung pochopil jako první: „Někdo zaútočí na vesnici a chrám a nebude jich málo.“

„Cože?“ vyděsil se Po a těkal pohledem mezi levhartem a Oogwayem. Doufal, že mu to někdo vysvětli.

„Kolik máme času?“ zeptal se sněžný levhart s nervozitou v hlase.

„Čas,“ zamyslel se želvák. „Je jen něco, co používáme pro sjednocení svých životů.“

Tai Lung ho vztekle přerušil: „Takže nevíte, kolik máme času. Pěkný.“

„Dračí bojovník bude vědět,“ odtušil Oogway zasněně.

„Cože?“ vyhrkl Po znovu. Připadal si jako idiot, jelikož nestíhal chytat všechny detaily jejich rozhovoru. „Jak to poznám?“

„Až přijde čas.“

„Tak to pěkně děkuji.“

„Nemáš zač,“ usmál se želví mistr. Pak se otočil na levharta a pokračoval: „Drak bude potřebovat odvahu a zkušenosti svého ochránce Fénixe.“

„Prosím?“ nechápal levhart.

Po se chvíli díval na mistra Oogwaye, a pak řekl: „O Fénixovi jsem četl.“

Želví samec se na něho usmál, ale nic neříkal, jen se na pandu dál tiše díval a čekal na jeho další slova. Ta přišla vzápětí: „Jak Dračí bojovník představuje sílu a odvahu, tak Fénix představuje ochranu, pomoc a podporu, ale i on je silný. Drak potřebuje svého Fénixe jako ochránce, druha, přítele i nepřítele.“

„Správně,“ usmál se opět mistr kung-fu. Podíval se kamsi za ně, než řekl: „Nastal čas.“

Po s úsměvem vstal, objal mistra, a pak pověděl: „Těším se, až se znovu setkáme, mistře Oogwayi, ale doufám, že ne moc brzo.“

„Vyrostl jsi Po,“ pochválil ho želvák a opětoval objetí. Načež přešel k levhartovi, který stále seděl na zemi a díval se na ně, poklekl u něho, aby se mu díval do čí a řekl: „Nejdřív musíš odpustit sám sobě, a pak všichni odpustí tobě, Tai Lungu. Naslouchej mu, uč se a sám mu poraď. Vesnice vás bude potřebovat silné a spolu.“

Tai na to nemohl nic odpovědět, tak jen sklonil hlavu a tiše řekl: „Sbohem mistře Oogwayi.“

Želvák se usmál a řekl: „Sbohem.“

A s těmito slovy se rozpustil ve vzduchu, zůstaly jenom okvětní plátky květů broskve, která rostla nad nimi.

Po se se smutkem v očích díval na odlétající lístky ještě dlouho potom, co poslední z nich zmizel.

Oba se posadili ve svých postelích, jak se náhle probudili z jejich společného snu. Po zmateně koukal kolem sebe, než pronesl: „To bylo tedy něco.“

Tai Lung neodpověděl, vstal z postele a vyšel před domek na čerstvý vzduch, aby si pročistil hlavu. Ten sen ho dost rozrušil.

„Taii,“ ozvalo se za ním trochu nervózně Po. „Jsi v pořádku?“

„Ano. Ne. Nevím,“ odpověděl dost roztržitě.

Panda se díval, jak si levhart sedl na židli a trochu bolestně si oddechl. Měl o něho trochu obavy. Přisedl si vedle něho a zeptal se: „Co si myslíš?“

„O tom všem?“

„Jo,“ odpověděl Po. „Je to dost bizardní.“

„To ano,“ souhlasil Tai a zadíval se na svého společníka. „Ale kdyby to nebylo důležité, tak by nás mistr Oogway neobtěžoval. Měli bychom ho poslechnout a trénovat.“

„Pořád nechápu, jak to myslel, že budu vědět, kdy se vrátit do vesnice.“

„Asi se budeš muset nechat překvapit,“ usoudila kočka, a pak se zeptala: „Co víš o tom Fénixovi?“

Dračí bojovník se na chvíli zamyslel, než odpověděl: „Jednou večer jsem nemohl spát, tak jsem šel v Nefritovém chrámu do knihovny a náhodně vytáhl svitek z police. Psalo se v něm o bojovníkovi jménem Fénix, který ve složitých časech má stát po boku Dračího bojovníka a dodat mu tak potřebnou oporu. Má být přítelem i nepřítelem, druhem i ochráncem.“

„To je všechno?“

„Byl to krátký svitek, který byl dost zaprášený,“ vysvětloval Po. „Myslím, že ve stínu velikosti Dračího bojovníka se Fénix odsunul na vedlejší kolej a ten upadl v zapomnění.“

„To je smutné,“ souhlasil Tai. „Ale proč si mistr Oogway myslí, že já jsem ten Fénix?“

„Možná proto, že jsem si tě vybral,“ nadhodil Po trochu zamyšleně.

„Cože?“

„Fénix podle mytologického hlediska se sám obrodí,“ pokračoval panda. „A ty jsi vstal z mrtvých, tím jak jsem tě vyléčil.“

„Hmm,“ zamručel Tai v odpověď. Pak se znovu zadíval na oblohu, na které bylo už poznat, že se blíží úsvit. „Co se jen může hnát na naší vesnici?“

„Jen čas nám ukáže,“ povzdechl si Dračí bojovník a vrátil se do domku, aby nahnal ještě trochu spánku. Tai zůstal sedět venku a díval se na východ slunce ponořený ve vlastních myšlenkách.

 

Shi You Ming se díval na mapu ve svém velitelském stanu a plánoval další postup jeho armády k vytouženému cíli, když dovnitř vešla Xian Yue.

Uklonila se a řekla: „Budete chtít večeři, pane?“

„Jen něco lehkého,“ odpověděl, ale hlavu od mapy nezvedl. „Za měsíc budeme pod Nefritovým chrámem, a pak bude můj i se svitkem.“

„Ano, můj pane,“ usmála se levhartice nadšeně.

„A ty má drahá,“ konečně se na ni podíval. „Se můžeš utkat s Dračím bojovníkem a dokázat tak všem, že ses jím měla stát ty.“

Xian se ušklíbla, když si vzpomněla na tvrdý trénink v Nefritovém chrámu a na konečné odmítnutí ze strany starého želvího samce, který už byl senilní a nevěděl, co mluví.

„A Pět postrachů? Co s nimi?“ zeptala se zvědavě. Kdysi byla jedním z nich, než se rozhodla odejít z vesnice a hledat svou vlastní cestu k pomstě. A našla Shi You Minga.

„Cokoliv budeš chtít.“

„O ano,“ usmála se krvavě. „Mám pár nápadů.“

„Výborně,“ zasmál se tygr, až strážím venku před stanem přeběhl mráz po zádech.

TBC

08.06.2011 12:55:55
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one